Archiv
Co o nás bylo napsáno:
Suchého Levandule vyvolává salvy smíchu
Dubnová premiéra s názvem Levandule uvedená v prostředí českobudějovického Kabaretu U Váňů byla v pořadí již třicátým titulem převzatým z tvůrčí dílny Jiřího Suchého. Podle statistik, pečlivě vedených principálem Edou Váňou, však má toto vytrvalé divadelní uskupení premiér na kontě více než dvojnásobek, a to přesně 73. A kdybychom chtěli počítat úplně všechna představení odehraná na této scéně, došli bychom k číslu 761. A že takové výsledky chtějí nejen příslušné nadšení, ale i obětavost a výdrž, bylo naprosto jasné i z tohoto posledního premiérového vystoupení. Pravidelní návštěvníci zaznamenali hned v úvodu představení, označeného jako hudební komedie a kabaret - obojí za jedno vstupné, určité omlazení souboru. Do role Betty, řečené Levandule, byla obsazena nová, ale velmi schopná členka souboru - Eva Blažková a tajemníka Pavla Vráze hraje Standa Raušer, který má už nesporné divadelní zkušenosti z jiného souboru. Jako obvykle i tuto hru, jejímž autorem je kmotr Kabaretu U Váňů, pro zdejší podmínky upravil a dotvořil texty písní a básniček Eda Váňa. A ten se kromě toho podílí i na hudební stránce pořadu, společně s Jardou Peterkou a Michalem Bosákem, který navíc doprovází vystupující na piano. V neposlení řadě hraje pak Eda i jednu z hlavních postav, a to nevyhraněného malíře Podzimka. Stálicemi na scéně jsou i tři tanečnice a zpěvačky - Fifi, Suzi a Kiki v podání Denisy Holečkové, Pavly Šafaříkové a Pavly Nýdlové (v alternaci s Jiřinou Belzovou). A Pavla Nýdlová je také podepsána pod nápaditou choreografií tanečních výstupů. Další trvalka, Jiřina Váňová, si skvěle poradila se svou postavou, jíž je distingovaná, ale i rozverná hraběnka Elisabeth. Její sestře Anastázii pak dala správný herecký punc Lenka Kozáková, kterou alternuje Iva Šlehovrová. V hlavní roli celého rozmarného příběhu s řadou zápletek a nedorozumění je však především humor. Ten je přítomný jak v dialozích a dílčích skečích, tak v textech písniček a samozřejmě i v epigramických básničkách. Veršované minipříběhy, jejich nečekané pointy, občas kritické, jindy lechtivé, vyvolávají salvy smíchu. Publikum se báječně baví a je vidět, že se baví i devítičlenný roztančený ansámbl na pódiu. Smích je přece tou nejlepší vizitkou a oceněním nejen pro kabaret. (hh - Českobudějovický deník č. 95 z pondělí 24.4.2023)
Zachráněná premiéra U Váňů
Ačkoliv soubor Kabaretu U Váňů nastudoval detektivní hru Případ Eleonora již před více než dvěma roky, covid posunul její premiéru až na poslední květnový čtvrtek. Vstupenky dříve zakoupené byly sice stále v platnosti, ale někteří jejich držitelé na ně zřejmě zapomněli, takže poprvé jsem při premiéře zažila, že nebyl sálek U Váňů zaplněný do posledního místa. I tentokrát pocházel titul z dílny Jiřího Suchého a to v úpravě a režii Edy Váni, který je autorem vtipných textů svižných písniček, doprovázejících kabaretní taneční čísla s choreografií Pavly Nýdlové. Kromě Edy Váni je pod hudební složkou podepsán Michal Bosák a Jaroslav Peterka, jehož melodie nechybí v žádném z dosud uváděných titulů. Komediálně laděný děj o nenadálé smrti subrety Eleonory v podání Lenky Kozákové (alternované Ivou Šlehovrovou) rozehrávají v absurdních eskapádách a komických situacích další postavy šantánových dámiček. Naivní subreta Francis, kterou hraje Denisa Holečková, ambiciózní garderobiérka Žaneta prezentovaná Pavlou Šafaříkovou (v alternaci s Monikou Lampedecchia) a rázná impulsivní inspicientka, ztvárněná Pavlou Nýdlovou. Jejich protějškem je pak profesor Pierre Chimaque, z něhož se později vyklube policejní inspektor, jehož postavu ztvárnil Ondřej Stránský. V další mužské roli kapelníka Reného, doprovázejícího hudební vstupy na piáno, našel svůj prostor Michal Bosák. Eda Váňa vstupuje na scénu až ve druhé polovině hry jako protřelý podvodník Don Alfonso Notabene s partnerkou Stellou, a tu si s espritem sobě vlastním zahrála Jiřina Váňová (v alternaci s Petrou Doktorovou). I tentokrát je třeba vyzdvihnout především Váňovu jedinečnou a nápaditou hru se slovy, humorné dialogy a nejednou překvapivě vygradované pointy písniček. Mimo jiné též herecké nasazení herců, jejich výdrž a obětavost. Jak totiž uvedl kabaretiér Eda Váňa, hru, které před dvěma roky zatáhla oponu covidová pandemie, musel soubor znovu nastudovat, než ji mohl uvést na scénu. Za to, že překonali všechny překážky jim patří díky publika, které zůstává věrné. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický Deník č. 127 z 1.6.2022)
Další hrou, kterou si pan Váňa i paní Váňová s Marešovou divadelní společností zahráli byla Osudová setkání Přemysla Otakara II. a postavy Librária a Anežky Přemyslovny:
Královská osudová setkání v Solnici
S přicházejícím jarem opětně ožila některá ochotnická divadelní sdružení, jejichž činnost na delší čas utlumila chaotická a nepřející doba covidová. Také budějovická Marešova divadelní společnost se po nezbytném odkladu vrátila do hry letošní úspěšnou premiérou a následnou reprízou představení Osudová setkání Přemysla Otakara II., která mimo jiné zpestřila i bohatou činnost Spolku města Otakarova se sídlem v Budějovicích. Pro uvedení inscenace divadlo zvolilo nevšední prostředí ve třetím patře Solnice na Piaristickém náměstí, s krásným středověkým gotickým krovem. Hra autorky Vendy Kolmačkové na námět Miroslava Mareše je postavená na historických faktech i méně známých skutečnostech kolem osoby Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. O to, aby děj, odehrávající se na jevišti, co nejvíce odpovídal historickým reáliím, se postarali Blanka Rozkošná jako odborná poradkyně, režisér Martin Drahovzal, mimo jiné i úpravou textů a dialogů, asistentka režie Jarka Malinová, kostýmy a scénu měl na starosti Míla Kocmich, osvětlení Pavel Švec a zvuk Tomáš Hobizal. Ráda bych zdůraznila, že kostýmy byly skutečně krásné a oceňovala jsem i zajímavé zvukové efekty provázející jednotlivé scény. Zbývá ještě se zmínit o obsazení rolí: postavu Librária, převora kláštrů dominikánů, v repríze ztvárnil Eduard Váňa, který tak vystřídal Pavla Klaboucha, krále Přemysla Otakara II. hraje Stanislav Raušer, královnu Markétu Bábenberskou Kateřina Šimerová, královu milenku Anežku Jindřiška Kavalírová, služky Johanu a Magdalénu Martina Novotná a Pavla Šafaříková, která je uvedená i pod rolí šaška Mikuláše, úlohy představené kláštera Anežky Přemyslovny se skvěle zhostila Jiřina Váňová, zvíkovského purkrabího Hirza a v závěru i lovčího přinášejícího radostné poselství - Miroslav Mareš. Děj představení se pohybuje především v rovině historické, prezentující daná fakta ze života krále, který se zapsal do dějin založením řady hradů a více než tří desítek měst, mezi něž se řadí i České Budějovice. Nicméně představuje divákovi Přemysla i z druhé, nám bližší strany - jako člověka, jenž má své problémy se ženami, které miloval a které milovaly jeho, či se zplozením legitimního následníka trůnu. V obou případech dokázali tvůrci hry najít místo pro odlehčení jemným neurážejícím humorem či nečekaným slovním vtípkem. Zřejmě nebylo zrovna náhodou, že velkou část publika tvořili mladí lidé a že je nezvyklé téma plně zaujalo. To je pro autory i herce asi tou nejlepší odměnou. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický Deník z 6.4.2022)
Pan Váňa si zahrál s Marešovou divadelní společností doktora Vlacha v Saturninovi:
Jirotkův Saturnin úplně jinak
Navzdory několikaměsíční koronové pauze dokázala českobudějovická Marešova divadelní společnost představit novinku ještě před letními prázdninami. V červnové premiéře uvedl soubor v Divadle U Kapličky titul Můj sluha Saturnin podle známé knihy Zdeňka Jirotky. Ačkoliv Saturnina hraje Jihočeské divadlo u úspěchem již 15 let a známé je i filmové zpracování, nové pojetí hry v režii Lukáše Pečenky našlo spolehlivě svůj okruh diváků. Lze s určitostí předpokládat, že tomu tak bude i v dalších reprízách. Zdařilá dramatizace Miroslava Marše se v širší míře opírá právě o text Jirotkovy oblíbené knihy a jeho nesporný účinek i v dialozích, které nenuceně posunují děj gradující situace. Svérázného sluhu Saturnina, který je hlavní hybnou silou plánovaného i nečekaného, nezřídka absurdního vývoje dění, ztvárnil Miroslav Mareš. Úloha jeho pána, nesmělého a trochu nudného mladého Jiřího Oulického, byla svěřena Davidovi Matějíčkovi a jeho přítelkyni, energickou moderní slečnu Barboru hraje Milada Štěchová, v alternaci s Janou Klímovou. Postava dobrosrdečného bohatého dědečka, jehož posedlostí je elektřina a její všestranné využití, byla svěřena ostřílenému Jiřímu Havlínovi. Herecky známou osobností je rovněž Eduard Váňa, který se přesvědčivě ujal role distingovaného lékaře, bavícího ae neškodnými sarkasmy. V alternaci je možné vidět Aleše Růžičku. Opomenout nelze koketerní a vypočítavou tetu Kateřinu, vdovu s neúměrnou zálibou v příslovích, kterou hraje Jarka Malinová a střídá Miroslava Laštovková. Zbývá přihlouplý, ale sebevědomý Milouš, který v podání Martina Havlína je nejkomičtější figurkou představení. Miloslav Kocmich má na svědomí netradiční výtvarné pojetí scény a také kostýmů, které zhotovily Vlasta Křenková a Zuzana Rubešová. Na scénu si bezchybně posvítil Pavel Švec a o zvuk se postaral Petr Neveklovský. (hh – Českobudějovický deník 30.6.2020) (hh = Hanka Hosnedlová)
Takový budějcký Moulin Rouge
Kabaret u Váňů patří bezmála již třicet let k budějovické divadelní scéně. Pojmenování „kabaret“ vystihuje přesně obraz sklepní místnosti, kde se nachází. Stolové uspořádání, možnost konzumace občerstvení během programu a blízký kontakt herců s diváky, to vše vytváří svébytnou atmosféru, kterou jinde ve městě nenajdeme. „Jsme takový malý Moulin Rouge,“ směje se provozovatel Eduard Váňa. Kabaret má svou věrnou diváckou základnu, sehnat vstupenky na představení nebývá snadné. Hraje se zde nejčastěji dvakrát do měsíce, v letošní sezóně je hlavním titulem hudební komedie Jiřího Suchého Ohrožení Centrální banky. Kapacita kabaretu je čtyřicet diváků. (BUDLive, IV. ročník, zima 2019, Mirka Nezvalová)
Jak se žije pod nemocnicí.
Jestli je nějaká budějovická čtvrť opravdu „hoch“, je to nejspíše komplex několika ulic pod krajskou nemocnicí. Okázalé vily, velkorysé pozemky, vzrostlé stromy. Kdo se zde narodil, ten se jen tak neodstěhuje, domy se dědí z generace na generaci. Pro zbytek města je ale tato čtvrť tak trochu snobská, nepřístupná a odtažitá. Kdybychom hledali budějovickou Hanspaulku, už jinam nemusíme. Na jedné straně pomalu plynoucí řeka Vltava, lemovaná cyklostezkou, na druhé rušná ulice Boženy Němcové. Na jednom konci největší jihočeská nemocnice, na dalším stadion fotbalového klubu Dynama. Jak se zde žije? Místní starousedlíci o tom mají jasno. „Mám pocit, že tady lidé ještě pořád žijí pospolu,“ říká 77letý Eduard Váňa, který bydlí v českobudějovické Pabláskově ulici od narození. Právě v tomto domě už léta provozuje svůj Kabaret u Váňů. Je docela příhodné, že tady v roce 1932 jeho dědeček otevřel hospodu a vnuk o mnoho let později kabaret. Když si sem přivedl manželku Jiřinu, která dřív bydlela v paneláku, zaskočilo ji, že dům je tak rozlehlý a než umyje schody od půdy po sklep, pořádně se zapotí. „Štvalo mě i to listí na zahradě, které musím na podzim hrabat. Dnes jsem ale ráda, že tady bydlíme,“ říká s tím, že oceňuje blízkost centra, řeku Vltavu vzdálenou jen pár desítek metrů a relativní soukromí, které jim patrová vila poskytuje. V přízemí se od roku 1948 po zrušení dědovy hospody komunisty na čas objevila kancelář Sběrných surovin, pak 1. Třída základní školy a až do sametové revoluce tu měla své sídlo mateřská škola. „Pak tu také měl syn filmového historika Borise Jachnina Petr sekond hand. A nejdéle tu byla firma Hoch a synové,“ vypočítává současný pan domácí. Teď se v jeho kabaretu střídá Swing Trio Avalon Jakuba Šafra s večery písní zmrzlého dřevorubce Honzy Bicana a Trampskými večery Rosti Černého. A pochopitelně tady pravidelně vystupuje s představeními ve stylu Semaforu celý soubor Edy Váni. „Každoročně tady míváme koncem června i samotného Jiřího Suchého, který mi dovoluje upravovat jeho divadelní hry pro náš kabaret,“ poznamenává Eduard Váňa, který je v rodné vile tu divadelním šéfem, tu vrátným, biletářem, topičem i uklízečem. „Baví mě, že otevíráme dveře nejen pro návštěvníky kabaretu, ale navazujeme i na tradici našich rodičů, kteří mívali takovou partu primářů, soudců a dalších okolo bydlících osobností a společně slavili narozeniny, Vánoce nebo Silvestry,“ přiznává. Ostatně mají tu prý nejvíc skleniček a židlí. Oceňuje ovšem i propojení lávkou přes Vltavu z ulice E.Pittera směrem k Lučnímu jezu, kde bylo před několika lety investorem město. „Ta lávka je skvělá, často po ní chodíváme se ženou na procházky na druhou stranu řeky,“ říká kabaretiér Eduard Váňa. A nedá mu, aby přitom nezavzpomínal i na „kočárkové procházení“ se zpěvačkou Martou Kubišovou. Její rodiče bydleli v domě naproti nemocnici, kde je dnes lékárna. „Oba naši otcové totiž byli sekundáři v nemocnici a rodiny se tak znaly a kamarádili spolu. Když jsem jí to v roce 1966 připomněl, tak jsme pak měli šanci po těch letech si zavzpomínat. A Marta dokonce vystupovala i u nás v kabaretu,“ dodává.
JAK VYLOUPIT BANKU U VÁŇŮ
Sehnat vstupenky na každoroční premiéru českobudějovického kabaretu U Váňů je stejně obtížné jako třeba na některou z předních scén na Broadwayi - ovšem neporovnatelně levnější. Nicméně se pobavíte stejně skvěle a navíc máte aktéry doslova na dosah ruky.
Tentokrát principál Eda Váňa vybral pro dubnové premiérové zahájení titul Ohrožení centrální banky, jehož autorem je již tradičně Jiří Suchý. Zajímavostí ovšem je, že se toto kabaretní představení na českobudějovické scéně neobjevuje poprvé. Příznivci tohoto žánru si možná vzpomenou, že měli možnost zmíněnou komedii zhlédnout již v roce 1982. Původně se totiž jednalo o zhruba dvacetiminutový skeč, který ovšem Eda Váňa již tehdy dotvořil a doplnil humornými dialogy a písničkami. Po sedmatřiceti letech se rozhodl hru vyzvednout z archivu, přepracovat, aktualizovat a doplnit novými scénkami i texty.
V jeho novém režijním pojetí tak dostala v představení prostor nejen hudební, ale i taneční čísla, a pianista Michal Bosák v roli Šárliho tentokrát i podstatně větší porci mluveného textu. Dokonce nečekaně našlo ve hře uplatnění vedle piana také banjo, jehož se chopil sám principál. Ten, tentokrát v roli mluvky a naivního snílka Reného, svým civilním hereckým projevem, vtipností a pohotovostí – a dokonce i žonglováním – opětně dokázal nadchnout přítomné diváky. Stálicí na kabaretním pódiu je nesporně i Jiřina Váňová, která ztvárnila poněkud frivolní postavu Lucinčiny matky. Zpívající a tančící teenagerovskou Lucinku v odvážném kankánovým kostýmu v poslední scéně si zahrála Monika Lampedecchia, kterou v reprízách bude alternovat Alena Čejková. Děj posouvají i Mici a Fifi, dvě provozovatelky zapomenuté hospody, snažící se o její oživení, jimž daly život Denisa Holečková a Ivana Šlehovrová. Role intrikánského Žorže se pak skvěle ujal vitální Jan Stránský. O hudbu k četným písničkám, které hru bez nadsázky rozhýbají, se postaral už kdysi dávno Jaroslav Peterka, také Eda Váňa a aktuálně i Michal Bosák. A protože se v této hře také tančí, nezbytné choreografie se chopila Pavla Šafaříková společně s Denisou Holečkovou. Neopomenutelnou, diváky vděčně kvitovanou úlohu však sehrál i aktualizovaný text s četnými vtipnými narážkami na současnou situaci a problémy dnešní doby i originální, pro Váňův repertoár typické hrátky se slovíčky. Takže, když se mne při odchodu jeden z přítomných diváků zeptal, jak bych představení hodnotila, bez zaváhání jsem mu přiznala velkou jedničku, dokonce s hvězdičkou! (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický Deník 20.4.2019)
Zhruba rok před obnovenou premiérou Šesti žen v divadle Semafor v Dejvicích proběhla premiéra této hry též v amatérském Novém divadle v kanadském Torontu (21.10.2016).
Nové divadlo založili v roce 1970 čeští exulanti. Od té doby dodnes uvádějí činohry a hudební komedie české i světové provenience. Občas si zvou jako hosty významné české umělce. Začátkem 70. let zde s nimi hrál Jiří Voskovec hlavní roli v Dańkově hře Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko a spolu s ním i populární karikaturista Pavel Kantorek. Po listopadovém převratu sem přijížděli hostovat i renomovaní herci z Čech jako Viktor Preiss či Jiřina Bohdalová. Před časem zde pomáhala s inscenací Suchého Kytice bývalá semaforská hvězdička Monika Hálová. V roce 2016 se rozhodli uvést hru S+Š Šest žen a k pohostinské režii a ztvárnění úlohy Muže s knihou si pozvali principála českobudějovického Kabaretu Eduarda Váňu. Celé představení je podrobně zdokumentováno na DVD. Ze záznamu je patrná velmi slušná úroveň provedení u nás notoricky známé hry. Eda Váňa se bravurně zhostil Muže s knihou, kde uplatnil všechny ty sentence Suchého „humoru tak jemného, že jej sotva postřehnete“ a vkusně přidal i své aktualizační „bonmoty“, které byly českým torontským publikem kvitovány s pochopením i nadšením. Eda také viditelně od fiktivního deníku krále Jindřicha VIII. Řídil chod a tempo celého představení. Vlastní herecký ansámbl tvořilo 6 půvabných žen „v nejlepších letech“ oblečených jednotně v černých krátkých šatech přepásaných hnědým opaskem a 3 muži jako zpěváci v pruhovaných vestách á la boys z Člověka z půdy. Dalšími postavami byli Jindřich VIII. z „živého obrazu“, malíř a samozřejmě kat. Čtyřčlenný orchestr měl obsazení: klávesy – kapelník Pepa Musil, klarinet – Jiří Hájek, bicí – Ondřej Rozehnal, trubka – kanaďan Ian MacGillivray (mj. výborně jemně s dusítkem hrál úvodní melodii Greensleeves). V představení bylo se slušnou intonací zazpíváno všech 20 hitů S+Š, které do Šesti žen patří. Navíc na začátku citlivě zařadili jonášovský evergreen Chybí mi ta jistota a někde v polovině milostný duet Miláčku z Kytice. Končili samozřejmě písněmi Plná hrst a Šest žen měl Jindřich král. Netroufli si na scan Anny von Cléve, který známe z podání Evy Olmerové či Pilarové, pánové ovšem zpívali Bei mir bist du schön a Eda měl úspěch se svou „primitivní“ němčinou. Písně vyzněly velmi dobře, aniž by kopírovaly původní semaforské zpěváky. Osobitý projev měla v roli Anny Boleynové Lenka Nováková zvláště v písních Slunce zhaslo dojetím, Kapka žárlivosti a Růžová pentle. Roli Kateřiny Paarové velmi dobře ztvárnila neteř Zdeny Salivarové, Zuzana Novotná. Choreografie byla možná trochu operetní, ale v každém případě vycházela ze stylu raných 60. let v Semaforu, např. včetně náznaku twistu v písni Spodek filek král a eso. V písni Dudy a basa zase 3 z žen „hrají“ na fiktivní kontrabasy v „životní“ velikosti a vzhledu.
Jak je v Novém divadle zvykem hrála se v rychlém sledu 4 prakticky vyprodaná představení, takže bylo uspokojeno těch asi 800 stálých návštěvníků. Mezi nimi byl též emeritní profesor Ryerson University Toronto Pavel Kantorek, který želbohu zemřel v srpnu loňského roku ve věku 75 let.
Řadu informací i fotografií z tohoto i předchozích představení možno vyhledat na webu Nové divadlo Toronto. (Jiří Fošum, Jonáš č. 8 – ročník 2017 – 2018, str. 10-11)
A pak je tu ještě budějovické retro:
OD DÉČKA KE KABARETU
Praha měla Semafor, Budějovice Divadlo pro 111. Mnozí předplatitelé Jihočeského divadla se dosud znají z hlediště, kam se vešlo 111 lidí toužících po jiné nežli oficiální scéně. Tehdy jim bylo – nárt a –cet, podobně jako těm v Armáďáku. Protagonistou byl Eduard Váňa.
Pane Váňo, jste z lékařské rodiny, vystudovaný ekonom zemědělství, ale od začátku 60. let jste hrál ve více než stovce inscenací, polovinu jich režíroval a napsal 1.400 písňových textů. Kde se vzala vaše láska k divadlu?
Chtěl jsem jít ve stopách otce, ale na medicínu jsem nedostal doporučení. Další byla přírodověda, přijetí však znamenalo odsloužit jako dělník dva roky na stavbě mládeže, kaučukárně v Kralupech, takže reálná se ukázala pražská Vysoká škola zemědělská. Že bych šel rovnou na nějaký umělecký obor, to mě nenapadlo. Navíc jsem k ochotnickému divadlu tehdy netíhnul. Ale hrál jsem od dětství na všechno možné. Kapelu jsme měli na jedenáctiletce a při přijímačkách na vysokou jsem se dostal do studijní skupiny, u níž se předpokládalo, že bude vyvíjet zájmovou uměleckou činnost.
Myslela jsem, že vás inspirovala Marta Kubišová. Vaši otcové se jako nemocniční doktoři přece znali, bydleli kousek od sebe …
S Martou jsme pomalu jezdili v jednom kočárku, ale to s mým divadelnictvím nemělo nic společného. Dokonce jsem byl na vojně v Dobřanech s Karlem Krylem, který měl na starosti kulturní místnost, ale ani to mě zásadně neovlivnilo. Moje cesta začala až se Semaforem.
Takže jste patřil k prvnímu publiku, které slyšelo v premiéře Pramínek vlasů, Včera neděle byla a podobně.
Semafor se otevíral 30.10.1959 a já tam šel kvůli Miroslavu Horníčkovi. Do Semaforu jsem pak chodil i se svým budějovickým kamarádem a později dlouholetým souputníkem Jaroslavem Peterkou. Horníček byl jeden z mála profíků, kteří v začátku v Semaforu hráli. První představení byla hodně amatérská. Dokonce tak, že jsem si říkal, že bych takové divadlo uměl taky. Ale jak se později ukázalo, zase tak jednoduché to nebylo.
Je rok 1966 a zemědělský inženýr infikovaný Semaforem má pod Černou věží divadelnické choutky.
V „Armáďáku“ dal dohromady ochotnický soubor Jiří Kejst, když předtím do stejných prostor přešel s Antonínem Baštou soubor Zeyer. Hrál jsem všude, kde to šlo. S Kejstem jsme v roce 1968 napsali kabaret Svět naruby patří nám o bratrech Kainovi a Ábelovi. Průšvih. Zeyer, již pod názvem D-111, jel do západního Německa a protože repertoár absurdního divadla nebyl pro nastupující normalizaci ten pravý, byl zájezd labutí písní. V roce 1970 jsme se dali dohromady s Jaroslavem Kubínem a Stanislavem Kahudou a Déčko oživili. Sehráli jsme komedii o třech kulisácích a – akademicky vzdělaní – jsme se oslovovali tituly. Repliky „Pane doktore, podejte mi koště“, byly v čase prověrek vítané publikem, leč ne soudruhy. Představení skončilo, soubor přežil.
V sedmdesátých letech k vám přešli lidé ze souboru J.K.Tyl a začala slavná éra D-111.
I když jsme každý scénář museli dát předem schválit kulturní komisi města, kráčívali jsme s kolegou Chadem na kobereček. Kvůli nedostatku valut jsme nehráli západní autory, zato ruských a sovětských muselo být dost. Přesto jsme dbali na dobrou úroveň her. Roku 1988 jsem založil kabaret, protože jsem chtěl mít ve hrách víc muziky nežli druhá část souboru.
Od roku 1991 hýčkáte publikum v Kabaretu u Váňů ve vlastním domě. Jste principálem.
Nepovažuji se za impresária, co vydělám, to utratím za provoz. Nejtěžší je nedostatek času herců. Vzpomínám na Déčko, kdy jsme se po každé zkoušce sešli v hospodě a zkoušené ještě probrali. To mi chybí. Na druhé straně mě těší přízeň Jiřího Suchého, který dovoluje upravovat své hry podle našich možností a občas přijede. A že lidé pořád kupují lístky.
D-111, Divadlo pro 111 diváků – vzniklo v roce 1962 ve spolupráci Parku kultury a oddechu a Jihočeského divadla. Domovskou scénu mělo v Armáďáku, dnešní Slavii. Po dvou letech, kdy zde hráli hlavně herci Jihočeského divadla, se stalo doménou ochotníků. Jednak zde působil soubor vedený Jiřím Kejstem, jednak soubor Zeyer vedený Antonínem Baštou, který se v sezóně 1966/67 přejmenoval na D-111. Oba soubory v roce 1969 zanikly. Nový soubor Divadla pro 111 působil ve Slavii od roku 1970 do roku 1993. Poté soubor hrál v Malém divadle až do konce roku 2003. Eduard Váňa s Janem Chadem vedl D-111 v letech 1970 – 1988, kdy se divadlo rozštěpilo na kabaretní a činoherní část. Na základech kabaretní části postavil E.Váňa Kabaret u Váňů, který hraje od roku 1991 do současnosti. (Marie Šotolová, Českobudějovický Deník, 18.4.2018)
Člověk ze sklepa žije u Váňů
Ke třiceti se blíží počet premiér realizovaných her z tvůrčí dílny Jiřího Suchého, uvedených v českobudějovickém Kabaretu U Váňů. Výjimkou není hudební komedie s názvem Člověk ze sklepa, která zákonitě evokuje jiný známý a inspirující titul – Člověk z půdy. Letošní hru jako obvykle upravil a svými texty z velké části doplnil principál Eda Váňa. Ten se také postaral nejen o skvělou režii tohoto představení, ale ztvárnil i hlavní roli „sklepního“ spisovatele Antonína Sommera. Jeho jméno autorsky figuruje i u písniček a hudby, na níž se podílí s Michalem Bosákem, jinak doprovázejícím klavíristou a Jaroslavem Peterkou. Choreografie byla již tradičně svěřena Pavle Nýdlové, která společně s Denisou Holečkovou a Ivanou Šlehovrovou představují spisovatelovy nepostradatelné Múzy. Novým jménem na scéně je pak Ondřej Stránský v roli Petra z ústředního mileneckého páru s Martinou, v podání Lenky Kozákové. Jiřina Váňová vytvořila postavu klasické knižní Babičky a Monika Lampedecchia se stala tentokrát krásnou, ale neživotnou ženou s duší na Venuši. Zatímco v první polovině představení převažuje hudba a písničky, druhá část je postavená více na mluveném, nezřídka i veršovaném slově. Dějová linka nenásilně propojuje jednotlivé výstupy s vtipnými odkazy na slavné světové osobnosti a jejich literární díla, ale i aktuální narážky. Společným jmenovatelem je však především inteligentní humor a vtipné glosování jak všeobecně platných a v nejednom případě vysoce žhavých skutečností, tak nápadité hraní se slovíčky. Je až neuvěřitelné, kolik netušených a humorných možností takové slovní hrátky skýtají. A právě citlivě vyvážené ingredience v tomto originálním koktejlu zábavy jsou zárukou, že vždy znovu a znovu přiláká nadšené a věrné publikum. (hh, Českobudějovický Deník, 5.4.2018)
Víkend s Krausovou v Kabaretu u Váňů nezklame
Už po šestadvacáté se na premiérovém předjarním programu budějovického Kabaretu u Váňů objevilo jméno Jiřího Suchého, jako autora nově uváděného představení. Vazby tohoto soukromého kabaretního souboru s populárním hercem, zpěvákem a textařem Jiřím Suchým sahají však mnohem dál do minulosti. Jednak ve formě osobního přátelství s principálem Edou Váňou, jednak je Suchý kmotrem tohoto kabaretního uskupení od jeho prvopočátku. Tentokrát si kabaretiér vybral z autorkého šuplíčku Jiřího Suchého odlehčenou hudební komedii Víkend s Krausovou, kterou premiérově uvedl v polovině března. A to by ani nebyl Eda Váňa, kdyby si hru nedotvořil různými textovými vsuvkami a písničkami, na jejichž hudební stránce se podílel s Michalem Bosákem a někdejším dlouholetým členem souboru Jaroslavem Peterkou. Publikum se skvěle bavilo četnými a nápaditými slovními gagy, nezřídka aktualizovanými na současnou situaci, humornými scénkami a svižnými chytlavými melodiemi se zajímavě vypointovanými texty. Zkrátka kabaret jak má být. Dvojici sester Juditu a Dianu, které vytrvale uhánějí podnikatele Leopolda Filipa, ztvárnily Ivana Šlehovrová, nová tvář souboru, a Lenka Kozáková pak v alternaci s Jiřinou Váňovou. Bodyguarda, který je na scéně zároveň nezastupitelným pianistou, ztělesnil již osvědčený Michal Bosák. Role neuvěřitelně ztřeštěné Filipovy sekretářky, která je příčinou všech vyhrocených a problematických situací, se velice dobře zhostila Pavla Šafaříková. Nelze opomenout hlavní postavu - výrobce pouzder Leopolda Filipa - v podání nestárnoucího a stále skvělého Edy Váni, který je hybnou pákou nejen souboru, ale i celého představení. Chcete-li se pobavit a alespoň na chvíli odhodit zátěže a starosti všedních dnů, rozhodně si nenechte ujít některou z dalších repríz tohoto představení. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník, 23.3.2017, str. 5)
Budějovický kabaretiér v Torontu
Není to poprvé, kdy se ve Fóru objevuje článek o Eduardovi Váňovi, principálovi soukromého českobudějovického Kabaretu u Váňů, tentokrát se však za jeho osobou musíme vydat přes Velkou louži až do země javorového listu. Tam totiž byl Eda pozván krajany žijícími v Torontu, aby zde spolurežíroval hru Jiřího Suchého Šest žen Jindřicha VIII., kterou již před časem uváděl i jeho soubor na domácím jevišti a jejíž scénář torontskému krajanskému divadlu poskytl. A Eda se tohoto nelehkého úkolu zhostil nadmíru úspěšně. Nejen to, ještě si zahrál v podstatě hlavní mužskou roli. A musím říci, alespoň podle videozáznamu z premiérového představení soudě, že skutečně výborně. Pro úplnost je však třeba dodat, že se v inscenaci objevuje i jméno další osoby z českobudějovického divadelního prostředí, a to jméno Dáši Kalovské. Ta se zasloužila jak o nápadité kostýmy vystupujících, tak o dobře zvládnutou roli jedné ze šesti Jindřichových žen. O úspěchu hry pak hovoří spontánní mohutný potlesk (i mezi dílčími scénami), ale i to, že všechna tři následující představení byla do posledního místečka vyprodána. Navíc se vynořila vyhlídka na to, že si torontský divadelní soubor tento titul zopakuje i v příštím roce. Každá nastudovaná inscenace se totiž v Torontu hraje pouze čtyřikrát. Je to sice škoda, když uvážíme, kolik práce a nákladů se do představení investuje, ale krajanská komunita bohužel víc potenciálních diváků neskýtá a kanadská veřejnost by hře nerozuměla. Tentokrát však někteří z krajanů zhlédli zmiňované vystoupení dokonce dvakrát. Jméno Edy Váni tak zůstane příjemně zapsané v paměti Čechů žijících ve vzdáleném Torontu i v historii tamního ochotnického divadla. A kdo ví, třeba bude v budoucnu přizván i k další spolupráci ... (Hanka Hosnedlová, Literární fórum č.III z 21.12.2016, str. 12)
Tomuto článku předcházelo několik povídání v krajanském listě Nový domov. Pobyt pak trval od 19.9. do 25.10.2016.
Jindřich VIII. a šest žen na scéně Nového divadla
V letošní divadelní sezóně si pamětníci let šedesátých minulého století, tedy začátků tvorby dvojice Suchý-Šlitr přijdou na své. Na scéně Nového divadla se odehraje jejich revue Šest žen. Tento bonbónek doslova očaroval Janu Fabiánovou, režisérku (a herečku a kostymérku a kostýmovou designérku) natolik, že i přes tvrzení, že už by chtěla žít také svůj život, sáhla po skriptu a vyhledávala společnost písní Suchého a Šlitra. Známka faktu, že to byl už jenom kousíček od vlastního souhlasu. A tady je výsledek: Premiéru revue dává Nové divadlo v pátek 21. října ve 20.00 v Maja Prentice Theatre.
A jak to už bývá mezi kumštýři, kde se ví o všech všechno, slovo dalo slovo a na scéně uvítáme zcela poprvé v jeho i našem životě Eduarda Váňu. Člověka, který nejenže má blízko k Jiřímu Suchému, ale který jeho tvorbu zná jako - řekněme - abecedu. Kdo tedy je Eduard Váňa, na to se snažíme nalézt odpověď v rozhovoru na dálku.
V jaké roli Vás vlastně uvidíme? - V roli muže s knihou, který předčítá z fiktivního deníku Jindřicha VIII.
Co Vás přivedlo k revui o Jindřichu VIII.? - Hráli jsme již 25 her J.Suchého (to mám přesně zjištěno z kronik) a tak jsme jednou na Šest žen museli narazit.
Dobré duše tvrdí, že jste s panem Suchým přátelé. Jak je to s tím přátelstvím? Co vás k sobě táhne? Vybavil byste si nějakou zajímavou společnou životní příhodu? - Přátelé je poněkud silný výraz, ale řekněme, že se stýkáme již od roku 1982. Táhne nás k sobě asi stejná krevní skupina, co se humoru týče. Zajímavá společná životní příhoda? Třeba v roce 1995 mě pan Suchý nabídl, abychom udělali společně premiéru jeho nové hry - Víkend s Krausovou. Problém byl v tom, že ji neměl dopsanou a tak mi pravidelně posílal čerstvě napsané stránky a jak v Semaforu, tak i u nás se to pilně zkoušelo. Když pak mělo dojít ke společné premiéře, onemocněla Jitka Molavcová a my jsme mohli mít světovou premiéru, leč solidárně jsme tuto též odložili. Bylo to asi prvně na světě, že se nekonala premiéra kvůli onemocnění herečky v úplně jiném divadle.
Výsledek vaší spolupráce? - Snad těch výše zmíněných 25 inscenací, které jsem si upravoval pro naše podmínky a psal do nich vlastní písničky - samozřejmě pod laskavým dohledem pana Suchého. Dokonce jsme uvedli tři inscenace, které vznikly na základě nedivadelních textů pana Suchého a tak se v Semaforu nikdy nehrály: Ohrožení Centrální banky, Komická kariéra a Lexikon pro zamilované - ten se stal naší nejreprízovanější hrou. Hráli jsme jej 134krát. Mimochodem Šest žen jsme hráli 74krát.
Kudy vedly cesty Vašeho uměleckého života? - Začal jsem takhle blbnout již na vysoké škole a pak pokračoval v Divadle pro 111 (od roku 1966) a od roku 1990 v Kabaretu u Váňů.
V současné době jste znám jako člověk, který tvoří na vlastní scéně. Pracujete také s amatéry, jaký je váš pohled na jejich práci všeobecně? - Jsa sám amatérem, vážím si těchto velmi!
Dělat kabaret není až taková legrace, jak se ve výsledku jeví. Proč zrovna kabaret? Mohl byste vystačit prostě se scénou bez určení, čímž byste si umožnil v dobách autorsky neúrodných přece jenom se lehce odklonit, aniž by vám to mohl návštěvník vyčítat. - My jsme kabaret vnitřním uspořádáním, které je stolové s možností konzumace, což je pro kabarety typické. V divadlech jsem se s tím zatím nesetkal. Co se programu týče, hrajeme normální komedie a těch pravých kabaretů, kde se bez děje střídají monology, písničky, scénky, taneční čísla atp. jsme uvedli zatím minimálně.
V domovině je podle mě celá řada scén ať už profesionálních, tak i amatérských. Jak se směstnají a uživí v tak vymezeném životním prostoru. Co je na přežití - uměleckém i ekonomickém - nejtěžší? - Většinou se živí obtížně za pomoci dotací a grantů. My jsme zatím soběstační.
Co Vám v poslední době udělalo radost? - Pozvání do Toronta.
Kanada je Vaše první zaoceánská cesta coby divadelníka? Kde všude jste již hostovali? - Coby divadelníka první, jinak jsme před lety strávili tři týdny na Hawaji. My hrajeme hlavně na domácí scéně. V cizině jsme hráli pouze v Německu, Rakousku a Polsku, ale to je už dávno.
Na co se mohou návštěvníci naší scény v případě Jindřicha těšit? Co sám na něm oceňujete Vy? - Těšit se mohou na to, co sám oceňuji: Pěkné písničky a inteligentní humor.
Na co jste jako hostující představitel hlavní role a spolurežisér u nás, v Novém divadle, nejvíce zvědavý? - Na kolegy herce a herečky a samozřejmě na publikum.
Co byste si chtěl odvážet z pobytu u nás? - Mnoho hezkých zážitků.
Za vstřícnost děkuje VK (Věra Kohoutová, Nový domov č. 12 - 1.9.2016, str. 1 a 9)
V těchže novinách se objevil ještě další článek:
Eda Váňa neúnavný kabaretiér
Osoba Eduarda Váni patří k jihočeské kulturní scéně už dobrou polovinu století. S jeho jménem se v běžném životě pojí titul inženýra v oboru ekonomiky, ale daleko víc je veřejnosti známý jako textař, herec, režisér a kabaretiér. Nejen jeho tvorba, ale i herecké umění už dávno přerostly hranice amatérské divadelní scény i krajského města České Budějovice - a nyní, když bude působit i v Torontu, dokonce i hranice Evropy. S prvními autorskými písničkovými texty začal Eda koketovat již na vysoké škole v Praze, okouzlen a vlastně také inspirován fenoménem tehdejšího populárního divadélka Semafor. A to mu v plné šíři vydrželo až do dnešních dnů. Já ale měla možnost zeregistrovat jeho tvůrčí potenciál jako divačka až ve druhé polovině 60. let, kdy působil v českobudějovickém divadélku D-111, oblíbeném zejména mezi mladými. Musím říci, že mne jeho tvorba i herecký projev zaujaly již tenkrát. To už pak Edovy texty fungovaly se svěží hudbou jeho přítele, lékaře Jaroslava Peterky, se kterým vytvořil činorodou autorskou dvojku na dlouhé roky. Vzpomínám si rovněž na sedmdesátá léta, kdy po rozdělení divadelního souboru pod zastřešením D-111 vznikl Druhý dech strýčka Váni, kde samozřejmě jako vůdčí osobnost figuroval právě Eda. A nazdory přituhování totalitního režimu a problémům s cenzurou se jelo dál. Myslím, že právě tahle Edova nelehká umělecká etapa zůstala poměrně nedoceněná. Po listopadovém sametovém kotrmelci Eda vybudoval na začátku 90. let ve své rodinné vilce sálek, aby mohl pokračovat v divadelní činnosti na soukromé půdě. Po čase jej přenesl do sklepa vily jako kabaretní scénu a vznikl tak oblíbený Kabaret u Váňů, jehož kmotrem a příznivcem se stal obdivovaný Jiří Suchý. A ten se potom v průběhu let několikrát účastnil premiér her, které sice Eda od něho přebíral, ale báječně a nadmíru vtipně dotvářel řadou písniček s vlastními texty, výstižnými aktuálnímí bonmoty či básničkami. Dokonce na českobudějovické scéně uvedl i některé Suchého hry, které se na jevišti Semaforu v Praze nikdy neobjevily. Navíc jako režisér měl pokaždé nesnadný úkol podřídit hru možnostem momentální sestavy souboru a nepříliš prostornému prostředí. A já, protože jsem se mohla vrátit po dvacetileté totalitní pauze zase k novinařině, jsem hry uváděné u Váňů, které se vesměs dožily neuvěřitelného počtu úspěšných repríz, recenzovala do krajského i kulturního tisku včetně aktuálních rozhovorů s neúnavným tamějším principálem. Složení souboru se v průběhu let měnilo, střídali se mladí (i starší) adepti hereckého komediálního umění, ale základní dvojice Eda a Jiřina Váňovi zůstávala. Až do své smrti je doplňoval také pianista a hudební skladatel Jaroslav Peterka. V poslední době pak byla scéna obohacena i o taneční čísla s nápaditou choreografií. Sám Eda uplatnil svůj herecký talent ve více než stovce inscenací a přes čtyři desítky z nich také režíroval. Už jsem se zmiňovala i o Edových básničkách, které má publikum obzvláště v oblibě. S jejich psaním začal někdy ve druhé polovině 80. let a dnes už jejich počet dávno překročil půl tisícovky. Jedná se většinou o kratičké, humorné až satirické útvary s nečekanou pointou, které dokáže včlenit do hraných představení, anebo jimi zpestřit závěr hry. Takové umně zveršované nestárnoucí vtípky. Nápad vydat tuto netradiční Edovu tvorbu knižně měl přede mnou už pan Suchý, ale realizovat projekt v jeho nakladatelství Klokočí se po řadu let nedařilo a tak se tohoto úkolu posléze ujal Jihočeský klub Obce spisovatelů. A knížka, která konečně spatřila světlo světa, měla svou premiéru přímo na jevišti. Jak říká jeden můj známý - Eda Váňa není člověk, ale nevšední přírodní úkaz. Celá desetiletí vkládal svůj osobní potenciál do divadla, do kabaretu, do snahy pobavit a potěšit diváka. Vždycky jsem si vážila jeho až buldočí houževnatosti a vytrvalosti, s níž uskutečňoval své tvůrčí vize. Ale také si vždy dokázal najít čas na návštěvu výstav, kulturních akcí i na akce svých přátel. A co víc - zůstal při tom všem skromný, až neuvěřitelně skromný. O tom svědčí i fakt, že o jeho pozvání k režijnímu hostování v Torontu se jeho přátelé, včetně mne, dozvěděli vlastně až přímo z těchto končin. Nicméně věřím, že jeho zámořský režijní debut bude přinejmenším stejně úspěšný jako na domácí scéně Kabaretu u Váňů (Hanka Hosnedlová, Nový domov č. 12 - 1.9.2016, str. 9)
A teď výběr toho podstatného (pro Kabaret u Váňů) z článku
Novou sezónu uvede Šest žen
Šest žen Jindřicha VIII. je pseudohistorická revue, kterou zahajuje Nové divadlo svou 48. sezónu. Je přirozeně jiná, než muzikály s klasickou zápletkou a dějem. Na naší scéně budou vedle rekvizit trvale čtyři muzikanti a deset herců, kteří se budou pohybovat v naprosto prakticky a jednoduše vybaveném prostředí. Onu grandióznost královského sálu či vetešnického krámu si už domyslí a ve své fantazii dotvoří laskavý divák, kterému divadelní spolek nabídne úžasný koncert s dvaadvaceti písničkami a pestrou choreografií.
A dále vedoucí a režisérka souboru Jana Fabiánová vzpomíná na setkávání se s písničkami z tvorby Suchého a Šlitra na estrádách, Silvestrech a divadelních plesech i na uvedení Semaforské Kytice:
Skutečně jsme se do této hry zamilovali. A od té doby jsem mnohokrát mluvila s našimi muzikantsky nadanými lidmi o uvedení muzikálové hry. Ale i když neodmítli, tak se myšlenka nějak zatratila v nedostatku času, jak už to bývá. A také nepřišel žádný dobrý titul, který by mě pro práci nedchl. Všechno ostatní bylo za Kyticí nějak pozadu. Až jednoho dne přinesla Dagmar Kalovská DVD z Kabaretu u Váňů z Českých Budějovic a to byla revue Šest žen. Ta story mi připomněla inscenaci, kterou jsem viděla dávno na televizní obrazovce v Čechách a už tenkrát se mi líbila natolik, že mi zůstala v paměti dodnes. Ovšem českobudějovická verze obsahovala písničky vytvořené pro místní provedení. To by naše publikum neocenilo, protože když chce jít na Semafor, tak chce přirozeně slyšet a vidět Semafor. Tak jsem začala s principálem Kabaretu Edou Váňou komunikovat. Poslal mi, a dokonce je vypálil na disk, všechny originální nahrávky i s příslušnými originálními texty. Některé jsme k nim ještě dodali, některé podle potřeby malounko upravili a vyšla z toho úžasná dějová kostra obohacená 22 výbornými semaforskými písničkami.
A dále Jana Fabianová říká:
Když jsem viděla českobudějovický záznam, tak jsem si byla jistá, že máme přinejmenším 3-4 dobré zpěvačky a zpěváky.. O hraní jsem strach neměla, není toho mnoho. Jedná se spíše o spontánní reakce na to, co se na scéně děje. Nadchlo mě, že Eda Váňa, hrající roli vypravěče / Jindřicha ve svém kabaretu, má takříkajíc semaforskou krev a tak jsem si říkala, jak je úžasné, že se budeme moci věnovat převážně hudbě a choreografii.
Na otázku: "Myslíš, že dnešní Semafor má co říci současným mladým lidem?" Jana Fabiánová odpovídá:
Pro českou emigraci, pro kterou tady hrajeme, zřejmě každému něco řekne. Nemyslím, že Semafor všichni milovali, ale určitě jeho písničky znají. Naši herci jsou nadšeni pro hru a jsou na nejlepší cestě dosáhnout nejlepšího možného výsledku. K mladší generaci v zahraničí už zřejmě tolik Semafor nepromlouvá, jako kdysi k nám. My jsme s ním vyrůstali. A Eduard Váňa, spolurežisér hry a provozovatel Kabaretu u Váňů v Českých Budějovicích je toho názoru, že sice nedokáže posoudit, nakolik Semafor promlouvá i k mladým lidem dnes, ale že je fakt, že do Semaforu mladí lidé chodí také, a když dáváme Semaforské hry u nás v Budějovicích, chodí tam lidé proto, že pan Suchý píše nádherné věci, kterým se lidé zasmějí, uvolní se a stráví příjemný večer s chytrými texty. (Připravila Věra Kohoutová, Nový domov č. 14 z 13. října 2016, str 1 a 9)
A po premiéře 21.10.2016 vyšly další články:
Co mě nejvíce překvapilo a potěšilo
Přibližně před čtyřiceti lety mě někdo požádal o kritickou recenzi na knihu, jejíž autorku jsem znal. Potřeboval jsem tehdy publikovat a nabídku jsem přijal. Po delším utrpení jsem něco sesmolil, recenze kdesi vyšla a já jsem si slíbil, že už nikdy žádné recenze, včetně divadelních kritik psát nebudu. Tento slib jsem až do dneška dodržel a můj nepříliš relevantní příspěvek do Nového domova není tedy kritikou - tedy poukázáním na něco. co mělo být, avšak nebylo - nýbrž poděkováním za to, co se konalo a co jsem v soboru odpoledne 22. října viděl. Tedy představení - dnes už historické - pseudohistorické revue Šest žen, kterou do dějin českého komického divadla oba autoři (Jiří Suchý a Jiří Šlitr) kdysi přispěli. Premiéra se konala 9. června v pražské Redutě. Podtitul představení Šesti žen byl "Revue plná tak jemného humoru, že ho možná ani nepostřehnete." K tomu dodal později Jiří Suchý ve své knize Tak nějak to bylo: "Humor byl skutečně jemný, ale publikum ho postřehlo." Tohle by se dalo říct i o těch osmi stech Češích, Moravanech a Slovácích, kteří zaplnili všechna čtyři představení. Já jsem dorazil do divadla pět minut po začátku - městští otcové zavřeli přes weekend Gardiner Express Way, takže jsem těch třicet kilometrů z Toronta do Mississaugy jel půl druhé hodiny - a neměl jsem si kam sednout. Svoje místo mi uvolnila paní režisérka, jinak bych býval musel sedět na schodech. Od svých čtyř let jsem se tak či onak věnoval různým formám divadla. Nejprve ve školce v Mostě, kde jsem hrál v roce 1949 Mikuláše, později v divadle v ústecké chemičce, kde jsem sdílel jevištní slávu s Vaškem Neckářem, poté v Montrealu na MacGill University, kde jsem pochopil, že herectví nebude v této zemi moje métier. Během postgraduálních studií na torontské universitě jsem se začal vážně zabývat divadelní režií a pak jsem dalších čtyřicet let přednášel a režíroval studentská představení tamtéž. Jakýmsi vrcholem mé divadelní kariéry bylo pětileté angažmá ve Stratfordském Shakespearovském festivalu, kde jsem pracoval jako dramaturg. O divadle tedy trochu vím, jak profesionálním, tak i amatérském. Nyní konečně několik poznámek k tomu, co jsem viděl a co mě nejvíce překvapilo a potěšilo. Nejprve počet herců a hudebníků v ansámblu a jejich kvalita. Precizní režie paní Jany Fabiánové a Eduarda Váni, odvážná choreografie Lenky Novákové, prvotřídní kapela pana Musila, pěvecké výkony zpěvaček a zpěváků, ale především oddanost projektu všech, kteří se na něm podíleli. Gratulace přísluší také té, tomu či těm, kteří pozvali pana Eduarda Váňu do role Muže s knihou. Ten, jak se dnes v Česku říká, neměl chybu. (Michal Schonberg, Associate Professor Emeritus University of Toronto Scarborough, Nový domov č. 15 - 3.11.2016, str 9)
Vlastně vám ten zážitek v skrytu duše závidím ...
Za představením Šest žen Jindřicha VIII. (v režii Jany Fabiánové a spolurežii v hlavní roli hostujícího Eduarda Váni) se sice nezavírala opona, ale vystěhováním poslední kulisy a rekvizity ze zákulisí komunitního divadla Maja Prentice Theatre v Mississauze v neděli večer 23. října, kde Nové divadlo o víkendu odehrálo celkem čtyři představení dnes už věhlasné revue Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, už bylo jasné, že se díváme historii 48 sezóny tohoto ansámblu do oken. Světla ramp zhasla, scéna osiřela a nám zůstala hromada fotek, nějaké ty videonahrávky a příjemné vzpomínky těch, kteří představení viděli. Nestává se vždycky, že jsou jejich názory nejen příznivé, ale že se dokonce shodují. Důvodů je snad více. Když odečteme souznělý hlas o líbivosti a profesionálním provedení, pak nám zůstává jistá nostalgie, ale to by bylo málo pánům tvůrcům a poprávu, protože tehdy napsali nejen inteligentní, ale i moudrý text o životě člověka jako takového bez ohledu na epochu, ve které opravdový Jindřich žil. A to Suchému bylo 27 let, Šlitr byl o sedm let starší. S divadlem malých forem tenkrát žily a vyrůstaly celé generace, protože to bylo pojetí divadla nového, vzdušného, s bezprostředním dotekem diváka, půvabné svou jednoduchostí vyjadřování, přirozenými hereckými projevy a přístupné každému svou krásnou češtinou. Dodnes se panu Suchému klaním, protože jeho nejen verše (písně) číst je prostě češtinářský požitek. A tak si myslím, že namísto závěrečného souhrnu co a jak po posledním představení, dáme dnes slovo divákovi, který nejcitlivěji a nejpravdivěji umí vyjádřit to, co viděl, co prožil a co cítil. Je možné si také některé názory přečíst na FB Nového divadla. Jak výsledky toho času ukazují, na album s divadelními fotkami ze hry se kliklo zhruba 1900krát, provoz během aktuálního času vzrostl zhruba o 600 procent a k datu představení mělo divadlo 416 přátel, kteří trvale sledovali a odebírali příspěvky.
- Chtěla jsem se zeptat, zda máte ještě nějaké vstupenky na představení tuto neděli odpoledne. Včera jsme viděli premiéru a bylo to absolutně úžasné! Vřele doporučuji všem známým, děkujeme! Renata Tomická
- Milé Nové divadlo, gratuluji Vám všem za báječně zahranou hru. Moc jsme se pobavili. Obdivuji Vás hned z mnoha důvodů: je to náročné na čas, na paměť a herecké umění. Fantastické. A naše dámy jako královny? Jaképak "jako"? Jste královnami prken, která znamenají svět. Vsadím se, že žádná z těch královen neuměla zpívat ani jako jedna z vás. A tancovat. Ještě jednou, všechno nejlepší do dalších skvělých her jako tato.Samozřejmě gratuluji i mužské části souboru. Pánové, jste dobře sehraná muzika, zpěv potěšení pro uši. Už se těšíme na příští. Moje kamarádka nemohla přijít, tak jsem jí to musela všechno dopodrobna vyprávět. Záznam hry bych si ráda koupila. S obdivem a úctou Daniela Balounová.
- Nevím komu bude doručena tato zpráva, ale počítám, že půjde na správnou adresu. Navštívil jsem v pátek divadlo a byl jsem velmi rád, že jsem šel. Skvělý výkon herců a živá hudba byla prostě dokonalá přísada. Opravdu jsem si užil představení, většinu z písní si stále pamatuji z Prahy mého mládí. Suchý a Šlitr byli mezi mými oblíbenými herci a autory. Tom Ros
- Looks like quite a production. Incredible that the Czech community is able to do this in Toronto. Charalin Kriz
- Ian and George! The best of the best! George Grosman
- Bravo, bravo, bravissima! Klobouk dolů. dík za perfektní představení a úžasnou zábavu! Zdenka Cole
- Fantastické představení. Vřele doporučuji. Gratuluji vám všem. Jak hercům, tak i muzikantům. Erica Viezner
- Premiéra bola super, herci i hudobníci nas prekvapili vysokou úrovňou. Semafor je naša krvná skupina. Cítili sme sa ako v skutočnom kabarete. Blahoželáme a prajeme veľa dalších úspešných "kabaretov"! Ingrid Harant
- Včerejší představení bylo vynikající!!! Plné humoru, tance, krásných českých žen. Ohromně jsme se pobavili. Nenechte si to ujít!!! Nabádala Alexandra Pavlova Chow
- Milé Nové divadlo, gratuluji ke krásnému zážitku, který jste pro nás připravili. Bylo to prostě bezva. Speciální pozdrav všem krásným sexy královnám. Díky! Líba Peichl
- To je báječné, že to mělo takový úspěch. Nebude se to hrát dál? Třeba příští týden? Kdyby byla možnost, ráda bych to viděla znova. Máte můj obdiv. Alena M.
- Nové divadlo uvedlo hru Šest žen a jako už po řadu let odbočka ČSSK Kitchener-Waterloo i tentokrát zorganizovala autobusový zájezd pro členy i nečleny. A přijelo nás 31. A určitě mluvím za všechny, když řeknu, že jsme byli opravdu nadšeni. Nejen vtipným textem Suchého a Šlitra a jejich tak oblíbenými písničkami, ale také, snad především, perfektními výkony všech herců a hereček. Netušili jsme, že divadlo má tolik velice dobrých zpěváků a tolik talentů - od režie přes výpravu, kostýmy ... no prostě všichni si zaslouží pochvalu a my děkujeme za opravdu hezký zážitek. Standa Staněk
- Díky Věro, link úžasný, lidi ještě úžasnější. S jakou vervou to dělají! Myslím si, že zde v Evropě by něco takového nebylo myslitelné, je to asi dané tou dálkou - snad ještě tak za dob Komenského. A hlavně mluví (či zpívají) všichni češtinou bez akcentu! To též není samozřejmostí - ani zde. Jan Vaněk, Lucembursko
- Napsal nám také prof. Zdeněk Smejkal (dnes již 89letý, docent Masarykovy univerzity v Brně, mj. také velký příznivec amatérského divadla), jenž se rád seznámil s naší hrou prostřednictvím Nového domova, videozáznamů a fotografií v divadelním "depu". Miluje divadlo, ale žije až v dalekém britsko-kolumbijském Powel River: "Z celého srdce gratuluju celému souboru - vlastně vám ten zážitek v skrytu duše závidím."
Připravila Věra Kohoutová (Nový domov, č. 15 - 3.11.2016, str. 1 a 8)
Potrhlá novinka u Váňů sází na kabaretní klasiku a vtipné písničky
Recese, humor a písničky. Tak se dá stručně charakterizovat nová hra českobudějovického Kabaretu u Váňů, kterou soubor premiérově uvedl těsně před prázdninami. Jmenuje se "Já jsem otec Bemle" a hlavním autorem je - jako u naprosté většiny předchozího váňovského repertoáru - Jiří Suchý. Ten se coby kmotr souboru měl premiéry zúčastnit, ale zabránily mu v tom zdravotní důvody. Potrhlá hudební komedie, jejíž děj byl inspirován starou dětskou říkankou, staví na humorných, někdy až absurdních dialozích a hlavně na svižných písničkách s vtipnou náplní. Na jejich textech se vedle Jiřího Suchého podíleli Jiří Štědroň a Václav Kopta, ale hlavně českobudějovický principál, scénárista, režisér a herec - Eduard Váňa. Obdobně jako u hudební stránky, kde ke jmenovaným autorům přibyl Michal Bosák. Toho tentokrát najde divák nejen za klavírem, ale i v roli poněkud infantilního synáčka Friciho. K jeho rodině patří ještě otec Bemle (Michal Kopecký), matka Žemle (Lenka Kozáková) a sestra Mici (Barbora Šanderová). Na pódiu nechybí ani Eda Váňa jako Vissarion Čihák, Jiřina Váňová coby Valerie Čiháková a v roli dcerušky Žiži Pavla Nýdlová, která se společně s Barborou Šanderovou postarala také o choreografii. V trojici zpívajících a tančících veselých dívek se vedle Denisy Holečkové a Petry Doktorové objevuje nová tvář - Jiřina Belzová. A další novou tváří je alternující Monika Lampedecchia. Hra sází na kabaretní klasiku, osvědčené a nápadité slovní gagy, svižné písně s humornými texty, taneční čísla - to vše propojuje jednoduchý děj. Váňovy úpravy využívají i vtipných a nenásilných narážek na aktuální a lokální situaci, ale také vynalézavé tradiční hry se slůvky. Tančící a zpívající dívčí trio je pak příjemným a publikem vděčně přijímaným osvěžením scény. Divák se pobaví a bude odcházet dobře naladěný. Reprízy budou až po prázdninách a jejich termíny ovlivní i podzimní pracovní pobyt Eduarda Váni v kanadském Torontu. Bude tam režírovat hru Šest žen Jindřicha VIII. pro tamní krajanské divadlo. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický Deník 11.7.2016)
Ještě musím užít života, dokud jsem mlád, říká Jiří Suchý ze Semaforu
Jihočeský víkend prožil Jiří Suchý ze Semaforu. V pátek 26. června hostoval v českobudějovickém Kabaretu u Váňů, který nyní uvádí jeho absurdní hru Kam se poděla Valerie?, v sobotu zpíval na festivalu Okolo Třeboně, kde ho doprovodil jihočeský Restaurační kvartet (Vladimír Šamalík - banjo, foukací harmonika, Jiří Mach - mandolína, Vít Zavadil - baskytara). "Práce je moje největší zábava i choroba," říká 83 letý Jiří Suchý.
Jak se zrodil váš vztah k Edovi Váňovi a ke Kabaretu u Váňů?
Vím, že mě pozval na své Divadlo pro 111. Bylo mi moc sympatické, příjemné, připomínali mi moje začátky. Jednoho dne mě informovali, že zrestituovali v Českých Budějovicích vilu, že tam budou mít divadlo a že by chtěli uvádět semaforské věci, ale upravené, s vlastními písničkami, vzít je jako námět. Já říkal: proč ne. Oni to uskutečnili, a nejenom to: za rok zase a dnes je to snad 20. semaforská inscenace, kterou přepracovali k obrazu svému. Vždycky nás zvou, tak když nám skončí sezóna, jezdíme se podívat, co dělají.
Teď Kabaret u Váňů nasadil absurdní hru Kam se poděla Valerie?, na kterou jste jako hosté přijeli v pátek 26 června ...
Vždycky se jdeme podívat a po představení nás vyzvou a my něco zazpíváme. Většinou s námi hrál Jakub Šafr, který tentokrát nemohl, tak přišli dva mládenci, které jsem ani neznal, ale střihli to bezvadně. Jediný kaz byl, že jsem se musel večer vrátit do Prahy a v poledne zase jet do Třeboně.
Která semaforská hra v podání Váňů vás nejvíc zaujala?
Já bych nedovedl vyjmenovat ani polovinu toho, co jsem tam viděl, poněvadž je to asi 20 titulů z asi 140, které máme na kontě. To byste už po mně žádal moc. Já jsem rád, že si zapamatuji těch 12 her, které dnes hrajeme v Semaforu, ve kterých vystupuji a musím je znát zpaměti.
Rozhovor s panem Suchým pak běžel ještě dál, ale našeho kabaretu se již netýkal (Jaroslav Sýbek, Českobudějovický deník 3.7.2015)
Když líbají Múzy u Váňů, zpívá se, tančí a vesele veršuje
Hra Kde líbají Múzy, kterou koncem listopadu premiéroval českobudějovický Kabaret u Váňů, na rozdíl od všech předchozích není z dílny Jiřího Suchého, kmotra tohoto hereckého uskupení. Tentokrát se totiž v rubrice autorů mimořádně objevují hned tři jména - Eda Váňa, Standa Kahuda a Pavla Nýdlová. Ti všichni se podíleli na vzniku nové kabaretní show se spoustou chytlavých písniček, vtipných replik a vynalézavých básnických zkratek. Však i podtitul představení tvrdí, že jde o veršování, co snad nikoho nezabije. Pokud ovšem dotyčného nesklátí záchvaty smíchu. Děj odehrávající se v šantánu je jednoduchý a vlastně zanedbatelný, protože slouží hlavně k plynulému uvádění jednotlivých kabaretních výstupů, ať už jde o písničky s tanečním doprovodem či autorské bloky krátkých veselých veršovánek a prozaických miniatur. Na prknech kabaretu debutuje po dlouhé odmlce Standa Kahuda se svým anglickým humorem, podávaným s kamennou tváří. Vedle krátkých veršovaných vtípků a minipísniček zařadil i několik písniček se stejným humorným, ale přemýšlivým nábojem. Ve druhé části pořadu pak figuruje s Edou Váňou, který jako vždy i režíroval, v jakémsi básnickém duelu. V něm oba využívají květnatosti češtiny a nevyčerpatelných možností jazykových hříček. Nejednoho z diváků napadlo, že by nebylo špatné představení převést i do knižní podoby. Určitě by měla stejný úspěch jako Váňova knížka epigramických básniček. Hudbu k novince složili Eda Váňa, Standa Kahuda a Jaroslav Peterka, s lehkostí ji naživo hraje klavírista Michal Bosák. V písničkovém a tanečním provedení exceluje také dámská část souboru s Pavlou Nýdlovou, která dělala choreografii, s Jiřinou Váňovou, Barborou Šanderovou a Pavlou Šafaříkovou. Navíc nadčasovost textové části je zárukou, že tento kabaretní kousek bude mít dlouhou životnost. Snad i v počtu repríz v příštím roce. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický Deník, 8. prosince 2015 str.7)
V KABARETU U VÁŇŮ POBAVÍ ABSURDNÍ HRA JIŘÍHO SUCHÉHO
Tak trochu hádankový název nese nová hra Kam se poděla Valerie, kterou premiérově uvedl českobudějovický Kabaret u Váňů a jež rozšířila jeho početný repertoár. I tentokrát se jedná o titul z dílny patrona tohoto souboru - Jiřího Suchého. "Ještě donedávna měl Semafor tenhle titul na programu a o to víc si tedy vážím toho, že nám jej Jří Suchý věnoval, protože to navíc bylo v době, kdy se u nich tahle komedie ještě hrála. V pořadí je to vlastně už třiadvacátá hra, kterou od našeho pražského patrona máme a mohu téměř s jistotou říci, že určitě ne poslední, " tvrdí optimisticky principál kabaretu Eda Váňa, který se na scénáři podílí nejen vhodnými úpravami pro zdejší soubor, ale i písničkami. Pod těmi je podepsán jako autor textů a v posledních letech i hudby. A jak je publikum zvyklé, neošidil je ani o nadílku svých vtipných epigramových veršíků. Absurdní prostředí ústavu pro hyperaktivní dívky a stejně absurdní příběh o ztracené dceři manželů Couvalových dává prostor řadě komediálních situací, dialogů, narážek, ale i tanečních a hudebních vstupů, které děj spolehlivě oživují. Režii Edy Váni doplňuje choreografie Pavly Nýdlové, která společně s Denisou Holečkovou, Petrou Doktorovou a novou tváří souboru Barborou Šanderovou hrají rozverné chovankyně ústavu, jemuž vládne chamtivý ředitel v podání Michala Kopeckého a přísná MUDr. Šímová ztvárněná Lenkou Kozákovou. Na scéně nechybí ani Eda Váňa jako Vilém Couval a Jiřina Váňová coby jeho žena Jelena. Opomenout nelze ani roli Michala Bosáka, který nejenže doprovází zpěváky na scéně jako klavírista Jack, ale zapojuje se i herecky. Nápadité taneční a hudební scény rychlým spádem posouvají dějovou linku k rozuzlení, které je poněkud překvapivé, stejně jako nečekaný konec hry. Ta je totiž poněkud kratší, než bývá na tomto pódiu zvykem. Do léta bude ještě několik repríz (jedna je dnes od 19,36 hodin), v červnu by měl přijet i Jiří Suchý. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 12.5.2015 str. 9)
V sobotu 15.11.2014 jsme vystoupili v Salesiánském divadle v Praze na podzimním srazu Jonáš-klubu u příležitosti 55. výročí založení divadla Semafor. Z ohlasů v časopise Jonáš č.4/2014 až 15 vybírám:
O NĚCO KRATŠÍ JONÁŠ
... Druhou třetinu zahájil soubor s názvem Kabaret u Váňů. Stejně jako v případě Jana Řehounka je i zakladatel souboru Eduard Váňa příkladem, kdy umělecký počin přeroste rámec regionu, kde vznikl. Eduard Váňa se divadlem zabýval již od šedesátých let minulého století. V roce 1990 vznikl Salon, později Kabaret u Váňů. Velikou láskou Eduarda Váni i jeho rodiny je divadlo Semafor. Ostatně v historii Váňova divadla je řada inscenací Semaforu. Eduard Váňa napsal 26 divadelních scénářů, 1382 písňových textů a spoustu krátkých vtipných veršů. Ten večer za klavírního doprovodu Michala Bosáka bylo předvedeno několik ukázek z repertoáru souboru, když vedle pana principála ůčinkovala i jeho žena Jiřina, charismatický Michal Kopecký a tři krásné "girls", stejně jako v Semaforu (nechce se mi psát jako kdysi, protože krásných dívek je v Semaforu stále dost). Výstupy a písně byly lemovány řadou krátkých veršů pana principála a publikum se bavilo. (Tomáš Pohl)
PODZIMNÍ SRAZ
... Kabaret u Váňů, provázený samotným principálem E.Váňou dodržel charakter kabaretu, oživil kostýmovou výpravou. Citací ze své nové knížky nás principál - invenční jazykový šikula, pobavil a rozesmál!! (Věra Nováková, Pardubice)
PO ČASE OPĚT NA SRAZU
... Po přestávce přišel čas pro Kabaret u Váňů. Členové tohoto českobudějovického souboru zazpívali a zahráli a jejich principál Eduard Váňa - člen Jonáš-klubu - zarecitoval svá čtyřverší a osmiverší. Začínala úplně nenápadně a teprve pointa v posledním verši vyvolala výbuch smíchu v obecenstvu. (Petr Vrba)
"Styl Semaforu nás tak okouzlil, že jsme mu zůstali navždy věrní"
Vizitka: Eduard Váňa (72 let) Když jako student pražské Vysoké školy zemědělské navštívil 30. října 1959 první představení divadla Semafor, netušil, že potkal celoživotní lásku - divadlo. Později začal psát písňové texty, divadelní hry a také režírovat. Mezitím se stačil oženit s rovněž nadšenou divadelní ochotnicí Jiřinou, stal se otcem syna Eduarda (39) a dcery Radky (36) a také až do roku 2004 pracoval jako technik pro vědu a výzkum na Zemědělské fakultě. Rovněž ale hrál v Divadle pro 111. Po jeho rozpadu vybudoval před 25 lety ve sklepě rodinné vily Kabaret u Váňů. Hrál ve 110 inscenacích, z toho jich 42 režíroval. Napsal 26 divadelních scénářů, 1382 písňových textů a 542 básniček. V nakladatelství Epika mu vyšla v nákladu 500 výtisků kniha poezie Veršování pana Váni.
Dotazník: Co vám udělalo v poslední době největší radost? - To, že ačkoliv už jsem herecký dědek, vzpomněl si na mě Miroslav Mareš z českobudějovické agentury Kultur-Kontakt a nabídl mi letos na léto roli v romantické komedii Strašidlo Cantervillské na hradě Rožmberk. Taky, že každé naše představení v Kabaretu u Váňů je těch skoro 25 let vyprodané vždy na měsíc dopředu. Těší mě, že lidem pořád stojí za to koupit si k nám lístek.
Co vás naopak zase naštvalo? - Asi jako každého mě štve politika a politici, ale s tím nic nenadělám. Kdysi mě štvalo, že jsme nedostali nikdy žádnou dotaci od města, i když jsme o ni žádali. Chápu ale, že když je součástí našich představení i otevřená soukromá hospůdka, tak těžko můžeme čekat příspěvek na kulturu.
Co vás v nejbližším období čeká? - Příští měsíc začínáme hrát. Už 17. října nabídneme návštěvníkům Lauru a Olivera. Budeme taky zkoušet novou hru, opět z autorské dílny Jiřího Suchého, ale ještě to od něj nemám oficiálně povolené. Proto nebudu konkrétní. A jsme, k naší velké radosti, pozvaní na 55. narozeniny Semaforu, kde budeme mít asi půhodinový průřez Suchého hrami, které jsme upravili pro náš kabaret a naši diváci je už znají.
Když musel Eduard Váňa opustit na začátku 90. let se svým souborem českobudějovický "Armáďák", přestěhoval divadlo do rodinné vily v Pabláskově ulici. Tak se zrodil Kabaret u Váňů.
Eduard Váňa si život bez divadla nedovede představit. Je nejen hercem, ale i režisérem, autorem desítek her na semaforské motivy a textařem. Ačkoliv sezóna ve vlastním českobudějovickém Kabaretu u Váňů pro něj začne až 17. října, letos v létě z chalupy u Římova odjížděl na představení na zámek Hluboká i hrad Rožmberk. "Pořád mě to ještě baví a nedovedu si představit, že bych žil jinak," tvrdí. Přitom za jeho lásku k divadlu může vlastně náhoda. "Šel jsem na Wericha s Horníčkem do divadla ABC. Pak jsem zjistil, že Horníček hraje i v nově vznikajícím Semaforu a vydal jsem se tam s nejlepším kamarádem Jardou Peterkou. Semaforský styl nás natolik okouzlil, že jsme mu zůstali už navždy věrní," vzpomíná na své začátky. V Praze studoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské a večer mířil většinou do divadla. Když se vrátil s inženýrským diplomem do Budějovic, měl o svém životním koníčku jasno. Zatím ale psal jen do šuplíku, nejprve ovšem do vojenského. "Jako vysokoškolák jsem narukoval k protivzdušné obraně a sloužil jsem s Karlem Krylem. Tenkrát ovšem ještě nebyl tak slavný," dodává Váňa.
Divadlo ovlivnilo i jeho zaměstnání. Nejprve totiž dojížděl na státní statek do Hněvanova na kaplicku, ale časné ranní vstávání nešlo příliš dohromady s večerním divadelním ponocováním. I proto bral v Budějovicích záskoky za mateřské dovolené tak dlouho, než zakotvil na 35 let na tehdejší Vysoké škole zemědělské jako technik pro vědu a výzkum. "I díky tomu jsem si z koníčka mohl udělat hlavního tažného valacha," směje se a přidává historky ze začátků své autorské kariéry. S kamarádem od školky Jardou Peterkou, hudebně nadaným vojenským lékařem, vytvořili dvojici ne nepodobnou Suchému a Šlitrovi. Do amatérského Divadla pro 111, které založil v roce 1966 Jiří Kejst, se přihlásili na konkurz jako autoři. "Vždycky říkám, že nás vzali proto, že se žádný jiný autor nepřihlásil," konstatuje. Do první hry Detektivní hystérie napsali několik písniček, ale bigbeatová kapela, která tam měla vystupovat, je prohlásila za semaforské kuplety, které hrát nebude. "Tím nám samozřejmě polichotili. No, když jsem neuspěl jako autor, uchytil jsem se alespoň jako herec, těch bylo taky málo," připomíná herecké začátky.
Ačkoliv si na naše setkání v Masných krámech nepřinesl kroniky výstřižků, které si pečlivě vede, je vidět, že problémy s pamětí rozhodně nemá. Díky tomu například přesně ví, že kariéru Jiřího Kejsta i Divadla pro 111 ukončil text o Kainovi a Abelovi v jejich společné autorské hře Svět naruby patří nám. Bylo totiž už po roce 1968 a rozpory mezi bratry se nenosily ani netolerovaly. Tehdy na podzim v roce 1969 založil Eduard Váňa nový soubor, který nazval opět Divadlo pro 111. Ten rovněž našel zázemí v kulturním domě zvaném Armáďák. Až do roku 1989 se sem chodilo na desítky her, mnoho z nich napsal Váňa sám. Některé se ale na repertoáru příliš dlouho neohřály. "Show pro 111 jsme třeba hráli jen dvakrát. Na jevišti jsme byli dva inženýři a jeden doktor práv, tak jsem to využil do hry. Byli jsme kulisáci, kteří musí zahrát představení místo chybějících herců. Titulovali jsme se pane inženýre a pane doktore, zpívali budovatelské písničky z 50. let a dělali si z nich legraci. To prostě nešlo v době čistek, kdy mnoho intelektuálů skončilo v podřadných profesích," vysvětluje.
Když v prostorách divadla měla vzniknout diskotéka, přesunul Váňa svůj 15-ti členný soubor do rodinné vily po dědečkovi v Pabláskově ulici. Tady je vlastně domovem Kabaret u Váňů dodnes. Přiznává, že měl zpočátku obavy pustit se na dráhu profesionálního umělce, což mu tehdy zmařilo některé nabídky. Například s hercem Jihočeského divadla Otou Tesařem dělali zájezdová představení. Když ale Váňa vyčerpal veškerou dovolenou, musel skončit. "Tehdy jsem zase vytvořil autorskou dvojici s Jardou Peterkou, který už byl tady ve Vojenské nemocnici. Kdysi jsem vymyslel, že do her Jiřího Suchého budeme dělat vlastní písničky, což by nám asi neprošlo, kdybych s ním nespolupracoval již dřív," dodává. Jednou totiž potřeboval "nafouknout" dvacetiminutový skeč Ohrožení Centrální banky na běžnou divadelní délku. Po rozsáhlé korespondenci a osobním setkání nakonec Suchý kývl a tak začala spolupráce, která vyústila v řadu uvedených her. "Od té doby k nám vždycky v červnu jezdí na představení. Povoluje mi taky úpravy, aniž by dopředu viděl scénář," konstatuje principál Eduard Váňa. Musí totiž vycházet z toho, že sklepní jeviště je malé a počet herců omezený. "Tak nafukuju či zase splaskávám obsazení a od té doby, co Jarda Peterka před třemi roky umřel, musím si dělat i muziku," naznačuje další cestu, po níž se vydal. Při tom všem ještě stíhal hrát v létě na zámku Hluboká, kde před šesti lety začínal v muzikálu Jedna noc na Karlštejně a pokračoval v Romeovi a Julii. "Ty písničky Zdeňka Bartáka a Edy Krečmara mě inspirovaly k napsání hry Romeo v konkurzu, kdy se do role Romea přihlásí stařík a tvrdí, že všechno bylo trochu jinak. No, narazil jsem a s Hlubokou jsme se rozešli," konstatuje trochu se smutkem. Naštěstí role z původních muzikálů nezapomněl a tak mohl letos v létě bez problémů zaskočit jako purkrabí za herce, který měl nehodu na motocyklu.
Stíhá nejen hrát, zatápět v zimě v kamnech v divadle, ale pořád i psát. Loni mu také vyšla kniha Veršování pana Váni, kde jsou básničky, které píše do her i do šuplíku. "To upekla moje žena Jiřina, která je mi na jevišti stejnou partnerkou, jako Jitka Molavcová Suchému. Protože mám veršů ještě mnohem víc, tlačí mě k druhému dílu. No, uvidíme. Ale znáte ženy," směje se a přidává hned čtyřverší.
Jak ukončit s vlastní chotí
ostrou hádku co by dup?
Stačí říct: "Já nejsem proti
no tak si to teda kup!"
(Mirka Nezvalová, Mladá fronta DNES, sobota 27. září 2014)
20. července se panu Váňovi přihodilo, že musel narychlo zaskočit v muzikálu na Hluboké nad Vltavou. Shodou okolností byl přítomen i tisk, takže pak vyšlo (uvádím pouze odstaveček z delšího článku):
Jedna noc na Karlštejně se líbí. Přidává se představení 29. července
... Krále Karla IV. hraje a zpívá Oldřich Smysl, muzikálový herec známý z mnoha inscenací Městského divadla Brno i z pražských produkcí. Postavu oblíbeného císaře, jenž stojí za celou řadou objevných projektů české historie, opatřil důstojným zjevem i hlasem příjemné barytonové barvy. Elišku Pomořanskou ztvárňuje ostřílená muzikálová hvězda Michaela Nosková (alternuje Zuzana Benešová), která postavě vtiskla potřebnou vřelost, cit i odhodlání. Noskové výrazný a intonačně čistý soprán se krásně nesl areálem celého zámku. K zajímavostem patří, že tato role bývá vždy obsazována pohlednou křehkou dívkou, zatímco podle historických pramenů byla poslední choť Karla IV. ženou silnější urostlé postavy - snad proto dokázala ohýbat meče. Štěpána - úskočného vévody bavorského - zahrál s nadhledem a humorem Zdeněk Pikl, který potěšil i solidně odzpívaným kupletem "Intriky jsou moje gusto", neméně zdařile mu sekundoval Luděk Šindelář coby cyperský král Petr. V sympaticky energickou a pěvecky výraznou Alenu se proměnila Eliška Ochmanová, jejího milého Peška s nehranou bezprostředností odehrál Ladislav Korbel. Důstojnou šarži duchovního se smyslem pro dobro i úklady lásky dodržel pěvec Petr Matuszek v postavě arcibiskupa Arnošta z Pardubic. V připsané úloze Šaška "Rolničky" vše slovem i pohybem glosuje Petra Karvánková. Hrdinou večera se pak stal v úloze Ješka z Wartenberka populární jihočeský kabaretiér Eduard Váňa, který pohotově zaskočil za Jaromíra Adamce, jenž se odpoledne zranil při nehodě na motocyklu. Váňa se ke své roli vrátil po třech letech a bez jediné zkoušky zvládl nealternovanou postavu naprosto brilantně. Klobou dolů, pokud víme, že se o svém záskoku dozvěděl zhruba pět hodin před začátkem představení! ... (Vítězslav Sladký, http://www.musical-opereta.cz 27.7.2014)
Divadelní vzpomínky Eduarda Váni
Málokdo v Českých Budějovicích se může pochlubit vlastním kabaretem. Ten v Pabláskově ulici nese jméno svých majitelů: Kabaret u Váňů. Hraje se tu divadlo, vystupují tu různí zpěváci a kapely, můžete si tady dát skleničku vína. A co bylo třeba k tomu, aby tenhle kabaret vznikl? Jedna soukromá vilka s vhodným sklepem, radost z přátelských setkání a láska k divadlu. To poslední provází Eduarda Váňu celý život. Původně chtěl být lékařem jako jeho otec, ale osud (podporovaný socialistickými kádrováky) ho vedl jinam. Nakonec se dostal na Vysokou školu zemědělskou, ale už v době studií věděl, že divadlo bude jeho životní láskou. "Když jsem přišel v roce 1959 do Prahy, hráli Werich s Horníčkem v ABC. To na mě dost zapůsobilo a navíc na podzim tohoto roku vznikl Semafor, kde měl Horníček titulní roli v Člověku z půdy. Už tehdy jsem si říkal, že bych něco takového jednou hrozně rád dělal. Ale chvilku mi travalo, než jsem zjistil, že to není tak jednoduché - a že to vlastně neumím!" Kromě Horníčka okouzlil Eduarda Váňu v prvních semaforských letech Jiří Suchý, který dodnes jezdí do Budějovic na představení, která tu Váňův soubor uvádí (a dokonce si v jejich rámci - i s Jitkou Molavcovou - zahrají).
Vraťme se ale k prvním divadelním krůčkům Eduarda Váni. Když se v roce 1966 vrátil po vojně do Českých Budějovic, začal spolupracovat s tehdy novým Divadlem pro 111. Záhy jej ale zlákal Zeyer, kvalitní soubor zaměřený hlavně na absurdní drama, který s Havlovou Zahradní slavností úspěšně vystupoval i v Praze Na zábradlí. Oba tyhle soubory ale zanikly. Koncem roku 1969 proto Eduard Váňa obnovil Divadlo pro 111 a hrál s ním až do roku 1988, kdy se Déčko rozpadlo na několik souborů - jedním z nich bylo Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni. Po dvou letech se sdružení přestěhovalo do vilky E.Váni a Karel Tampier vymyslel název Salon u Váňů. "Karel to myslel dobře, jenže se nás lidi ptali, co tam šijeme, nebo jestli je to masážní salon ... Proto jsme se později přejmenovali na Kabaret." Eduard Váňa dodnes zůstává věrný Jiřímu Suchému a Semaforu - celkem uvedl v Kabaretu už 23 jejich her. V repertoáru ale najdete i jeho autorské kusy. "Muziku dělal Jarda Peterka, což byl výborný muzikant, který si uměl získat publikum. Bohužel před třemi lety zemřel ... Nesmím také zapomenout na svoji ženu, kterou jsem poznal díky divadlu a která se mnou hraje od začátku 70. let," připomíná Váňa své spolupracovníky. A trochu smutně dodává: "Ale pokud jde o divadlo, žádné z mých dvou dětí a čtyř vnoučat se bohužel nepotatilo ani nepodědilo, což je škoda."
Vzpomínky E.Váni uslyšíte v sobotu 7. června v 18,05 hodin na frekvencích Českého rozhlasu České Budějovice - 106,4 MHz pro Jižní Čechy a 88,2 pro Slavonicko a Dačicko. Obsáhlý archiv cyklu Jihočeši naleznete na webu http://budejovice.rozhlas.cz/jihocesi. (Hana Soukupová, Českobudějovický deník 6.6.2014)
Novinka Kabaretu u Váňů baví kankánem i hrou na pilu
Hra Laura a Oliver, novinka budějovického Kabaretu u Váňů, se ani tentokrát nevymyká tradici. I tato kabaretní reality show totiž pochází z pera Jiřího Suchého, vlídného kmotra souboru. A jako obvykle se na její úpravě a dotvoření podílí Eda Váňa, principál, režisér a herec. Původně se sice jednalo o úsporný scénář psaný pro tři osoby, ale nakonec napočítá divák na scéně postav osm. "Spíše bývá zvykem, že originál hry počítá s více herci a já jsem nucen jejich počet eliminovat a škrtat určité pasáže, tentokrát tomu bylo naopak a docela mně těšilo rozvinout děj i pro další postavy," říká Eda Váňa. Děj je jednoduchý - dvojice vysloužilých kabaretiérů dostane nečekaně nabídku k návratu na scénu. Vzpomínky na minulost kabaretu U chlupatého skřivánka prezentované v rozhovoru dvojice, ale i dílčích monolozích vyvolávají salvy smíchu nejen svou vtipností a slovními hříčkami, ale i narážkami na současnou společenskou i politickou situaci.
Nechybějí písničky se svižnými chytlavými melodiemi, do jejichž výběru Eda Váňa zařadil i některé starší, na nichž se podílel ještě Jaroslav Peterka. Mnohé si vysloužily potlesk na otevřené scéně. Oživením je trojice tanečnic ve složení Pavla Nýdlová, která se skvěle ujala i choreografie tanečních čísel, Pavla Šafaříková a Petra Doktorová. Jejich kankán uvedl publikum do varu, takže ani v dalších reprízách se nepochybně přídavkům nevyhnou.
Nesmíme zapomenout na Michala Bosáka u klavíru, bonbónkem je hra na pilu Petra Dopity. "Jsem v důchodu a rád si zpestřím večer vystoupením v kabaretu, kde je vždy vynikající nálada. A s Edou jsme dlouholetí kamarádi, takže nebylo co řešit," říká známý muzikálový herec. Do děje, v němž dominují postavy Laury a Olivera v podání Jiřiny a Edy Váňových, byly citlivě vloženy i další komické scénky a tradiční Váňova chvilka autorské poezie. Svou porci uznání a potlesku si bez výhrad zasloužil i razantní Michal Kopecký s postavou mazaného produkčního Xavera Dixe. Nejbližší reprízy hry Laura a Oliver, dnes a 12. května, jsou vyprodané. "Jsem rád, že se lidé baví, že na chvíli zapomenou na své problémy a starosti. O nic víc ani neusilujeme," řekl Eda Váňa, jehož kabaretní scéna v této podobě funguje již 23 let a přinesla více než 20 her. Další premiéra bude začátkem roku 2015. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník, 15.4.2014)
Divadlo pro 111 v Českých Budějovicích a Eduard Váňa
Na břehu Malše u vnitřního města stojí novorenesanční budova z roku 1871, kterou si podle projektu pražského architekta Ignáce Ullmanna dali postavit budějovičtí Němci jako svůj spolkový dům. Po tom, co v roce 1945 Němci odešli, vystřídal tento dům sloužící ke kulturním a společenským účelům řadu jmen. Do dnešních dnů se mu však převážně říká "Armáďák". V tomto domě, který má mj. velký sál, několik kluboven a restauraci, v roce 1962 z malého kinosálu udělali divadelní scénu, do níž se vešlo právě 111 diváků. Zprvu tam hráli převážně herci z Jihočeského divadla komorní hry, reflektující tehdejší trend malých scén. V době své vojenské služby zde vystupoval např. i Jan Přeučil, který pod názvem Převídky četl povídky S.Mrožka. V roce 1964 se tam usídlilo amatérské divadlo vedené velkou budějovickou kulturní osobností - hercem a režisérem Antonínem Baštou (1926-1998). Kromě divadelní klasiky začali hrát i avangardní kusy patřící do sféry malých forem. V březnu 1964 se zvláště vyznamenali uvedením "Zahradní slavnosti" Václava Havla, půl roku po slavné premiéře Otomara Krejči v divadle Na zábradlí. Viděli jsme obě inscenace a konstatovali, že ta budějovická byla prakticky rovnocenná. Ostatně oba režiséři byli vynikající "profíci" a v obou souborech zase figurovali převážně nadaní amatéři. Ostatně v říjnu 1964 sehrál tuto hru Baštův tým přímo v Praze Na zábradlí.
V roce 1966 se v hereckém souboru objevil čerstvý absolvent ekonomické fakulty VŠZ v Praze budějovický rodák Ing. Eduard Váňa, který od té doby dodnes divadelní prkna neopustil. Eda ani v Praze kulturně nazahálel, ihned objevil aktivity Jiřího Suchého v Redutě, Na zábradlí a Semaforu, stal se samozřejmě zakládajícím členem Klubu spřízněných duší. V D-111 si jako jednu z prvních rolí zahrál Pana Martina v Ionescově "Plešaté zpěvačce". Pak se ještě hrálo pásmo "Detektivní hysterie", které sestavil a režíroval tehdejší šéf kulturního domu Jiří Kejst. Tuto část historie ukončil vstup "spřátelených vojsk". Eda nevydržel normalizací vnucenou pasivitu déle než rok, napsal scénář "Show pro 111", kterou se podařilo uvést v únoru 1970. V roli kulisáků zde kromě Edy vystupuvali ještě dva akademicky graduovaní členové D-111. V témže roce se opět za režie Antonína Bašty podařilo uvést již opravdu satirickou hru Vladimíra Fuxe "Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor" z repertoáru Večerního Brna. V další hře - muzikálu "Výtečníci" již kromě Edy hrála i jeho budoucí (a současná) žena Jiřina, roz. Zahradníková. V listopadu 1971 se pak naplno rozjíždí dlouhodobá autorská spolupráce Eduarda Váni s MUDr. Jaroslavem Peterkou (1942-2011), který se ujal složení hudby k muzikálu "Čtyři ženy Alfréda Boucheta" podle klasické francouzské předlohy. Ta pak pokračovala v tvorbě originálních písní pro další představení D-111, jako leporelo "Důvěrné horrory" či klauniáda "Šapitó je nabito". Písničky skládali i pro hry klasického repertoáru D-111 od Klicpery po Macchiaveliho "Mandragoru" či Gogolovu "Ženitbu". Těch písniček se časem nahromadilo tolik, že se vyplatilo z nejlepších z nich vytvořit samostatné pásmo "Za málo peněz hodně muziky". 20. listopadu 1976 s ním vystoupili i na srazu Jonáš-klubu v Praze, v Domě barikádníků ve Strašnicích. Se svými písněmi sklidili u Jonášů zasloužený úspěch i pochvalu předsedy klubu Vokáče. Sraz měl tehdy i druhou jihočeskou stopu. Jiří Císler tam totiž s Jiřím Suchým předvedli improvizovanou zkoušku - vlastně jakýsi konkurz mladých zpěváků pro Semafor. Přitom vystoupily i Císlerovy tehdy asi 18-ti leté dcery - dvojčata Johana a Zuzana, které prokázaly značný hudební talent a temperament jistě zděděný po rodičích. V ansámblu Semaforu se však později neprosadily, zato tam účinkovala nějaký čas mladá Císlerova žena Magdaléna. První "čistě samaforskou" hrou uvedenou v D-111 byl "Člověk z půdy". Ještě 16 let po premiéře ve Smečkách měla hra mnoho úspěšných repríz jak v Budějovicích, tak na zájezdech a přehlídkách amatérských divadel. V roli spisovatele Sommera se střídali Antonín Bašta a Jan Chad, Malého lorda hrál samozřejmě Eduard Váňa. Hra se líbila i proto, že herci D-111 byli sice patřičně mladí, ale na druhé straně již "vyhranější" než jejich předchůdci v roce 1959 v Semaforu. V roce 1982 pak Eda upravil jednoaktovku Jiřího Suchého "Ohrožení Centrální banky", ve které jako "kolezi" Žorž, Šárl a René excelovali Jan Chad, Jaroslav Peterka a Eduard Váňa. V druhé polovině večera pak vystupovali "umělci z Prahy" Ivan Vyskočil, Jiří Suchý, Pavel Sedláček a další, takže sálek D-111 praskal ve švech. Tato inscenace byla uvedena též 31.3.1989 v rámci srazu J-klubu v Praze. Velký úspěch měla na konci roku 1982 Edova dramatizace Suchého "Lexikonu pro zamilované", ve kterém vystupoval s Pavlou Macákovou Pourovou. Po řadě repríz (celkem 134) v Budějovicích i na zájezdech pak Lexikon uvedli v rámci srazu Jonáš-klubu v sobotu 24. dubna 1988 dopoledne přímo v divadle Semafor na Václavském náměstí. D-111 však uvádělo i hry dalších "spřízněných" autorů. Od V+W to byly: "Premiéra Skafandr", "Ostrov Dynamit" a "Vždy s úsměvem", od Horníčka "Dva muži v šachu" a "Louka pro dva", dále též dramatizaci Hrabalových "Ostře sledovaných vlaků". K Semaforu se vázal též vzpomínkový pořad "Tmavomodrý motýl" s písničkami V+W a S+Š, představení Suchého "Šesti žen", kde si Eda dodnes užívá úlohu Muže s knihou a reflexe Suchého básně v text-appealu "Předražený zajíc" či povídky Malý houslista v pořadu "Hudba je když" s Jírovcovým triem. Z klasiků pak vycházela leporela "Bylo nebylo" z bajek A.Krylova či "Klaunův smích" - vzpomínky na Vlastu Buriana. Na základě textů Jana Buriana pak Eda vytvořil country - kabaret "Lexikon chorob duševních". Umělecké úrovni D-111 samozřejmě prospívala spoluúčast výborných profesionálů. Již zmíněný režisér a dramaturg Antonín Bašta se proslavil i jako herec mj. svým "Mastičkářem" - autorským pojetím středověkého tématu. Choreografii her D-111 často tvořila sólistka baletu Jihočeského divadla Hana Čáslavská, sestra naší slavné olympioničky, výtvarně zas spolupracoval i Štěpán Mareš. Většina her byla vybavena originálními písněmi s texty Eduarda Váni a hudbou "dvorních" skladatelů Jaroslava Peterky, příp. Karla Tampiera.
Časem v hereckém souboru Divadla pro 111 vznikly dvě skupiny, které se lišily v názoru, zda se více věnovat avantgardní činohře či spíše hudebnímu divadlu semaforského typu. V červenci 1988 došlo k rozdělení: první skupina zůstala pod vedením Jana Chada jako D-111, druhá pak vytvořila "Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni". O tom však až příště. (Jiří Fošum, Informační zpravodaj JONÁŠ č. 6/2014, str. 16))
Kabaret u Váňů v Českých Budějovicích
Minule jsme opustili Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni v r. 1988, v momentě, kdy se oddělilo od činohry D-111. Hráli pak svůj "klasický" repertoár vycházející převážně z tvorby Jiřího Suchého na různých místech v Budějovicích a zájezdech. "Lexikon pro zamilované" uvedli mj. v červenci 1988 před několikatisícovým publikem na Portě v Plzni, "Ohrožení Centrální banky" v březnu 1989 při jarním srazu J-klubu v malém sálku v Pařížské ulici v Praze. V Budějovicích hrávali na scéně U Hromádků v Hroznové ulici v samém centru města a po listopadovém převratu se objevily jednorázově nastudované kabarety v cyklu "Druhý dech páteční noci", zaměřené střídavě na Osvobozené divadlo, Divoký Západ, Jiřího Šlitra, Martu Kubišovou či Vlastu Buriana. Hostem byl též např. Jaroslav Štercl. Premérově nastudoval Eda Váňa pásmo "Pochodééém - stát" s budovatelskými písněmi 50. let.
V roce 1932 postavil Edův děd v nově vznikající vilové čtvrti u Vltavy dvoupatrový dům, ve kterém si zřídil vlastní restauraci. Po válce zde měl Edův otec lékařskou ordinaci, po r. 1948 se zde vystřídala kancelář Sběrných surovin a mateřská školka. Ta v roce 1990 uvedené prostory opustila a 27.6.1991 se zde, v nově vytvořeném Salónu u Váňů, odehrála 100. repríza "Lexikonu pro zamilované" za účasti Jiřího Suchého, který se přitom stal "oficielním" kmotrem souboru. Od té doby sem jezdí pravidelně vždy začátkem léta shlédnout poslední premiéru Váňova představení a přidat svou osobní "codu".
Dům v Pabláskově ulici má svého genia loci nejen kvůli vlastnímu prvorepublikovému půvabu, ale i svému okolí. Hned naproti stojí první funkcionalistická vila postavená v Budějovicích roku 1928 vídeňským architektem Josefem Hahnem s prosklenou zimní zahradou, za rohem jsou další dvě s uměleckými ateliéry od vynikajícího budějovického architekta Karla Chocholy. U řeky pak si architekt Boris Čepek postavil vlastnoručně v 60. letech dům podle některých principů Le Corbusiera; vedle něj stojí dvě nové originální vily z doby po roce 2003, dílo dvou mladých architektů z ateliéru Ladislava Lábuse. Několik set metrů odtud se narodila a své dětství strávila v bytě svého otce - lékaře budějovické nemocnice Marta Kubišová, která byla samozřejmě jedním z prvních hostů Salónu v září 1991.
Nové premiéry v Salónu byly opět inspirovány tvorbou Jiřího Suchého: "Komická kariéra" (texty z Gramotingltanglu) a "Elektrická puma" (s originálními orchestrálními playbacky Havlíkovy hudby). V červenci 1992 pak v zahradě českobudějovického kláštera proběhl tzv. "Suchý týden" - přehlídka Váňových inscenací "semaforského" repertoáru. V dubnu 1993 se divadelní produkce přestěhovala do suterénu domu, kde vznikl útulný prostor s malým jevištěm a 40 místy pro diváky sedící u stolů. Tam působí "Kabaret u Váňů" od té doby s výjimkou jedné klimatické "interrupce" dodnes. V následujících sezónách přišla další představení z bohaté tvorby Jiřího Suchého: "Vynálzece korzetu", "Víkend s Krausovou", "Ach, ta láska nehezká", "Vítejte tu v kabaretu" (kabaretní exkurze dle her Ďábel z Vinohrad a Benefice), "Mé srdce je Zimmer frei" a "Poslední štace" - vše opatřeno písničkami dvojice Váňa/Peterka a hráno především "kvartetem" Eduard Váňa, Jaroslav Peterka, Jiřina Váňová a Pavla Pourová. V dubnu 2001 uvedli "Revizora v šantánu" 31 let po premiéře v Semaforu, kterou se tenkrát Jiří Suchý loučil s Jiřím Šlitrem. Překvapilo mě, jak náhradou melancholických písní na poslední nalezené Šlitrovy melodie novými popěvky dvojice Váňa/Peterka získala hra jiný - satirický charakter. Ve hře "Zuzana v lázni", inspirované slavnými obrazy, uvedené u Váňů v březnu 2002, trojici Kašpar, Melicharová a Baltazar zosobnili Jaroslav Peterka, Pavla Pourová a Eduard Váňa. Výprava představení spočívala v obrázkových parodiích Miloslava Martenka na témata o nichž se ve hře pojednává.
Kromě vlastního Edova kabaretu se zde často provozuje i jazz či country. Již řadu let zde hraje prakticky každý měsíc v sezóně Swing Trio Avalon, které založil mladý jazzový pianista Jakub Šafr se svými spolužáky z budějovického gymnázia Martinem Voříškem (klarinet) a Janem Kubešem (bicí). Jak vyplývá z názvu formace, hrají převážně hudbu z 30. a 40. let. Jakub pak jako muzikant přesídlil do Prahy, jeden čas dělal i kapelníka Melody Makers Ondřeje Havelky. V poslední době jsme měli již dvakrát možnost možnost poznat jeho stále rostoucí mistrovství i v Semaforu na Suchého jazzových večerech "Co na světě mám rád". Ti dva se ostatně seznámili právě u Váňů při improvizovaných písních "na přidanou". Vystupoval zde i Radovan Lukavský v pásmu poezie budějovického rodáka Oldřicha Sovy či Jiří Dědeček se šansony Jacqua Brela.
Dům U Váňů se nachází asi 150 m od břehu Vltavy. To znamená, že v srpnu 2002 zde měli v prostorách kabaretu náhle vodu do výše 130 cm. Na rozdíl od Karlínku se jim podařilo vynést po schodech nahoru pianino a hned v září se pustili do oprav. V lednu 2003 již ve vysušeném prostoru hrálo opět Swing Trio Avalon, v únoru na sv. Valentýna uvedli osvědčený "Lexikon pro zamilované" a v březnu symptomatickou premiéru "Potopeň" podle Suchého hry "To nám to pěkně začíná". Hru vybavili samozřejmě svými vlastními písněmi a ke klasickým veletokům Vltavě a Mississippi přidali místní Malši a Mlýnskou stoku, které i za sucha obklopují královské město.
V následujících sezónách uvedl Eduard Váňa, většinou ve své specifické úpravě, další díla Jiřího Suchého: "Sex+sex=12", "Patero důvodů pro Voodoo", "Jako když tiskne", "Sukně smutnou jehlou spíchnutá". "Osmdesát svíček na ztraceným dortu" zpracovali jako poctu k nedožitým osmdesátinám svého legendárního režiséra Antonína Bašty. "Dobrodružství pana Půlpána" podle semaforské hry "Na Poříčí dítě křičí" hrál Eda s takovou vervou, jako by ji pan Suchý napsal jemu přímo na tělo. Zde poprvé rozšířil ansámbl svého kabaretu o dívčí trio s tanečními kreacemi. Listování Suchého filmovým scénářem "Pension Rosamunda" opět z prostředí pražských veřejných domů doplnili Ježkovými písněmi z Osvobozeného divadla. Při příležitosti vernisáže svých kreseb, grafik a ilustrací v budějovické komorní galerii u Schelů v červenci 2009, přidal Jiří Suchý s Jitkou Molavcovou večer v Kabaretu u Váňů po "Revizorovi v šantánu" celý blok oblíbených písní á capella.
Zde je třeba dodat, že Eda se ani ve svém "Kabaretu" neomezuje pouze na inscenace děl Jiřího Suchého, případně V+W či Miroslava Horníčka. V posledních letech zde vždy uvede čas od času pořad ze svých vlastních zdrojů nebo např. jeho reakci na letní účinkování na zámku v Hluboké/Vlt. pásmo "Romeo v konkurzu" s písněmi z muzikálu Zdeňka Barták a Eduarda Krečmara.
V září 2011 potkala Eduarda Váňu velice smutná událost. Po těžké nemoci ve věku 69 let zemřel jeho dlouholetý nejbližší souputník - skladatel, klavírista, herec a klaun MUDr. Jaroslav Peterka. Eda však, podobně jako jeho zářný vzor, překonává tuto bolestivou ztrátu a dál neúnavně pokračuje ve svém poetickém kabaretu. Koncem loňského roku mu mj. vyšla první knížka "Veršování pana Váni" obsahující na 250 krátkých epigramů, bajek a rýmujících se anekdot, vyzdobená kongeniálními ilustracemi Mirky Tomečkové.
Z obou uvedených, převážně vzpomínkových, črt jasně vyplývá, že vyjma vlastního Semaforu neexistuje v českých zemích ani ve světě scéna, která by v takové šíři a míře pochopení reflektovala obrovské dílo Jiřího Suchého, jako je kabaret Eduarda Váni. (Jiří Fošum, Jonáš č. 7/2013-14, str. 18-20)
Knižní novinky pokřtěné v Kabaretu u Váňů patří humoru
Hned dva dny za sebou vyhradili koncem září v českobudějovickém Kabaretu u Váňů knihám. V prvním večeru byla pozvaným návštěvníkům představena knížka principála tamního kabaretu - Eduarda Váni, druhý večer pak byl věnován publikaci kresleného humoru z dílny Miloslava Martenka.
Eda Váňa pojal svou prezentaci jako malé, ale zábavné retro tamních nejúspěšnějších kabaretních vystoupení, ve druhé části pak ještě doplněné hudebními dárky hostů, mezi nimiž nechyběl ani swingový Jakub Šafr či hráč na pilu Petr Dopita. Teprve v závěru večera byla oficiálně pokřtěna Edova knížka Veršování pana Váni, která je - ačkoliv to zní neuvěřitelně - jeho prvotinou. Ne proto, ža by autor neměl dostatek materiálu - jeho tvůrčí šuplík doslova přetéká, v průběhu let ho naplnilo víc než půl tisícovky vtipných básniček, ale nějak necítil potřebu vydat alespoň část z toho knižně. Stačily mu spolehlivé reakce vděčného publika. Teprve na naléhání přátel a své ženy Jiřiny se odhodlal k tomuto kroku a za pár měsíců, za přispění Jihočeského klubu Obce spisovatelů a jindřichohradeckého nakladatelství Epika, spatřila sbírka světlo světa. Mezi čtenáře ale vypusil Eda Váňa svou sympatickou knížku s dvěma a půl stovkami veršíků, které nepostrádají nápad, vtip ani nečekanou, dobře vystupňovanou pointu, až po létě. Téměř ze všech přání pronášených při křtu zaznívalo nejvíce to, aby nezůstalo jen u této prvotiny. Tak se můžeme těšit, že další sbírka s Váňovým podpisem nás pro změnu provede jeho písničkovými texty, a těch má víc než čtrnáct set.
Rovněž na humoru je pak postavená i nová knížka Slávy Martenka, ovšem v tomto případě se jedná o humor kreslený. Možná, i když to nezaznělo, měla být tato čtvercová publikace s názvem Humor není žádná sranda, plná barevných obrázkových vtípků a vydaná nakladatelstvím Impress, jakýmsi symbolickým dárkem pro autora samotného. Ten totiž jen několik dní před jejím slavnostním pokřtěním oslavil v plné svěžesti úžasnou osmdesátku, kterou by mu nikdo ani zdaleka nepřisuzoval. A že dokázal činorodý českobudějovický pilot brát s nadhledem i velice vyhraněné a ošemetné situace, třeba v době totality, dokázal i při improvizovaném rozhovoru na pódiu. Veselými historkami ze Slávkova života a osobními vzpomínkami přispěli do neformální zábavy večera i někteří z jeho přátel, které pozval, aby vyprovodili jeho knižní dítko do světa. Nechyběl mezi nimi například českobudějovický kreslíř Jaroslav Kerles, hudebník a konferenciér Standa Kahuda, motocyklový pábitel Petr Hošťálek či kosmonaut Vladimír Remek. Ale navzdory všem těm chvílím stráveným v oblacích zůstává Slávek Martenek oběma nohama pevně na zemi, o čemž svědčí i jeho nezaměnitelné kreslené vtípky. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník, 2.10.2013)
Váňa: V básničkách si hraju s češtinou
Principál slavného kabaretu z Českých Budějovic uvažuje o knížce veršů, které píše již od roku 1961.
Ačkoliv má tvůrčí šuplík doslova napěchovaný písničkovými texty a krátkými epigramickými básničkami, kulturní veřejnost ho vnímá především jako kabaretního herce a principála. Řeč je o Eduardu Váňovi, který navíc po sametovém kotrmelci poskytl své soukromé prostory k vybudování českobudějovického Kabaretu u Váňů, kde našel zázemí nejen kabaret, ale i různé kapely a hudební formace. V dnešním rozhovoru se však pokusíme Edu, mimo jiné zemědělského inženýra, představeit jako literáta.
Kdy jsi vlastně začal se psaním veršovaných textů?
Do veršovaného světa jsem začal nesměle vstupovat při studiu na vysoké škole v Praze v roce 1961, a to písničkovými texty. Byly psány na tehdejší populární melodie a sloužily výhradně k mé potěše. A samozřejmě už tehdy vznikaly pod vlivem mého oblíbeného Semaforu.
A první uplatnění tvé tvorby?
Teprve o tři roky později kamarád Jaroslav Peterka zhudebnil jeden z mých textů - Černé blues. A s touhle písničkou jsme se pak v roce 1966 zúčastnili konkursu na autory pro Divadlo pro 111, které vedl Jiří Kejst. A byli jsme přijati! Hlavně asi proto, že se žádní jiní autoři nepřihlásili.
Ale pro Divadlo pro 111 jste potom psali ...
Ano, dalších pět "opusů" jsme napsali pro hru Detektivní hystérie, ale při premiéře ani jeden z nich nezazněl, protože doprovodná beatová kapela prohlásila, že takové "semaforské kuplety" hrát nebude. Ani tehdy chlapci netušili, jak nám tím zalichotili. Přesto naše písničky z jeviště D-111 zazněly a poprvé to bylo 30. listopadu 1971 ve hře Čtyři ženy Alfréda Boucheta.
Dalo by se říci, že tak byla odstartována písničková tvůrčí éra?
Pak už to šlo ráz na ráz. Když to sečtu, celkem jsem zaplnil písničkami s hudbou Jaroslava Peterky pětatřicet komedií a s hudbou Karla Tampiera dalších šest.
A jak to bylo s básničkami?
S básničkami jsem začal o dost později, a tak první zazněly až v říjnu 1987 ve hře Předražený zajíc. V kolika dalších hrách jsem pak těchto humorných "chvilek poezie" využil, už se asi nezjistí. Podchyceno to nikde není a já si to bohužel nepamatuji
Ale statisticky jejich počet podchycený asi máš, ne?
Když to má být tedy v číslech, tak písničkových textů jsem napsal zatím 1382 a pokusů o básničky mám zatím 547. V drtivé většině jde o hraní s češtinou, která poskytuje neomezené možnosti a snažím se o vtipné pointy.
Kam saháš pro náměty a inspiraci?
Jako náměty hojně využívám vtipy. Konečně Němcová, Erben či Werich podobně nakládali s pohádkami, i když bych si nikdy nedovolil se s těmito velikány srovnávat. Nicméně využití vtipů pro kratičkou básničku je dost obtížná disciplína, protože vtip musí mít velice omezený výběr výstižných a srozumitelných slov. A vtěsnat tento požadavek do přesného rytmu a rýmu je obvykle dost náročné.
Proč jsi dosud něco ze své tvorby nezkusil vydat knižně?
Čtení takové "poezie" na prknech znamenajících svět mě uspokojuje daleko víc než její vydání tiskem. Důvodem je zpětná vazba - můžu si okamžitě na místě zkontrolovat na reakci diváků, jak se věc povedla. Přesto mně v roce 2000 potěšila nabídka pana Jiřího Suchého, mimochodem kmotra našeho kabaretu, na vydání některých mých básniček v jeho nakladatelství Klokočí. Jenomže než k tomu došlo, Klokočí krachlo a bylo vymalováno.
Tím ovšem možnosti na knižní vydání nekončí ...
Já vím. Moje žena tvrdí, že by rozhodně stálo za pokus v tom něco podniknout, dokonce už nějaké kroky v tomto směru udělala, ale zatím není nic jistého, tak raději nic předem neslibuji. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník, 13.5.2013)
V Kabaretu u Váňů pobaví Jindřich VIII. a jeho šest žen
Třebaže téma osudů Jindřicha VIII. a jeho šesti žen bylo již zpracováno mnohokrát, v Kabaretu u Váňů dostalo nový rozměr. Rozměr úsměvný, zábavný a vtipný. A to především díky autorskému pojetí revue, pod níž je podepsán Jiří Suchý. Jeho jméno a jméno Eduarda Váni, šéfa souboru, jsou zárukou kvalitní zábavy, takže na obě premiéry byl plně obsazený sál. První repríza je 15. dubna. O tom, jak je hra nadčasová, svědčí její první uvedení v Redutě v únoru 1958. "O čtyři roky později se objevila v plzeňské Alfě a v pražském divadle Na Slupi, teprve potom v roce 1964 v Semaforu. Tady se v roli předčitatele Jindřichova deníku prezentovali kromě Jiřího Suchého i Miroslav Horníček nebo Ivan Vyskočil," připomíná Eda Váňa, který loni oslavil neuvěřitelnou sedmdesátku.
Českobudějovičtí měli první šanci k setkání s touto komedií v D-111 až za čtrnáct let a pak v roce 1990, kdy ji nový kabát dal právě Eda Váňa s Karlem Tampierem. V této podobě se vrátila o rok později, ale už na pódium Salónu u Váňů. Letošní obnovená premiéra si vyžádala novou Edovu úpravu a režii, zůstaly však písničky, jimiž je revue štědře prokládána. Jejich texty pocházejí z dílny Edy Váni, který se podílel i na hudební stránce, jež byla doménou Jaroslava Peterky. Toho nyní u piána vystřídali Karolína Hudečková nebo Michal Bosák. Stěžejní role připadla principálovi, další mužské postavy ztvárnil Michal Kopecký. V rolích šesti žen se střídali Jiřina Váňová, Pavla Šafaříková a Marie Matějovská v alternaci s Pavlou Nýdlovou, Denisou Holečkovou a Lenkou Kozákovou. V dlouhé řadě inscenací kabaretu figuruje až na maličkou výjimku vždy jako autor Jiří Suchý, laskavý kmotr souboru. A jeho příznivci nemusí mít obavy, že by se výběr Suchého her vyčerpal, jak Eda Váňa ujistil: "Před pár dny jsem Jirku v Paze navštívil a on mi dovolil stáhnout si z jeho archivu dalších asi 15 jeho her ..."
Asi bych se opakovala, kdybych znovu vyzdvihovala Váňovy, s civilní přirozeností pojímané herecké výstupy nebo textařské schopnosti. Ovšem neodpustím si připomenout obdiv těmto ochotníkům, kteří věnují svůj volný čas tak náročnému a vrtkavému koníčku. Snad je jim kromě potlesku odměnou i to, že se divák pobaví, uvolní a vyčistí si hlavu od starostí. Aspoň na tu chvilku. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník, 10.4.2013)
U Váňů baví Ostrov Dynamit od V+W
Ve známém českobudějovickém kabaretu zinscenovali text, jenž si hraje se slovy a který je plný aktuálních hlášek
První premiérou letošního kalendářního roku je pro českobudějovický soubor Kabaretu u Váňů hra Ostrov Dynamit, která přináší hned dvě novinky najednou. Jednak kabaret opustil dlouholetou zaběhnutou šňůru repertoáru z dílny svého kmotra Jiřího Suchého a zvolil titul sice o něco starší, ale stejně populární dvojice - Voskovce a Wericha, a jednak se ve hře objevuje nebývale početná herecká sestava. Pravidelný návštěvník pořadů tohoto vytrvalého souboru pak zaznamená na jevišti i nové tváře, což je příjemným zpestřením, zejména díky omlazení souboru. V nápadité režii Edy Váni s choreografií Pavly Nýdlové, která se svým tanečním divadélkem spolupracuje s kabaretem již nějakou dobu, se v novince představí celá herecká jedenáctka. Tu tvoří Ondřej Scheinost, Pavla Šafaříková, Marie Bauerová, již alternuje Olga Lejčková, a tradičně pak Jiřina Váňová, Michal Kopecký, Jiří Hruška a Marie Matějovská. Léty prověřená klasika písní Jaroslava Ježka, jež prostupuje celým představením, dala ve hře prostor tříčlennému sboru ostrovanek a lodníků v podání Petry Doktorové, Denisy Holečkové a Lenky Kozákové, kterou střídá Pavla Nýdlová. Netřeba dodávat, že hru jako obvykle dotváří autorské textové vsuvky Edy Váni. A za samotnou zmínku stojí komediální výkon Michala Kopeckého, který se již stačil v souboru zabydlet. Díky svému osobitému pojetí dokázal v nelehké roli Dolgobradova nejen herecky zazářit, ale ještě získat spontánní přízeň publika. Hned úvodní scény nasadily laťku hodně vysoko. Text hýří vtipem, humornými a dvojsmyslnými narážkami natolik nadčasovými, že plně postihují současnost, repliky jsou plné alegorií, odkazů a aktuálních hlášek. Typické pro Voskovce a Wericha, ale i pro Edu Váňu je potom hraní si se slovy, doslova ekvilibristika s tím, co přebohatý slovník naší mateřštiny skýtá. Svůj podíl na jiskřivém nástupu má nepochybně jak autorský vklad, tak herecký projev Edy Váni. Ale také svérázně pojaté taneční kreace domorodek v nápaditých, květinami ozdobených kostýmech anebo pak v mužském provedení lodníků umocňují komediální ráz představení a dodávají mu skutečně kabaretní šmrnc. Mírně hluše a poněkud těžkopádně však v kontrastu s tím vyzněly některé z dalších výstupů, které nepochybně dopilují do výraznější podoby následné reprízy. Doslova profesionální pohotovost však při premiéře prokázal Eda Váňa, který pohotovou a vtipnou improvizací zachraňoval výpadek paměti svého hereckého kolegy. A to natolik skvěle, že se někteří návštěvníci dokonce domnívali, že to vše do scénáře původně patřilo. Přesto se ale divák výborně pobavil, v gejzírech smíchu zapomněl na starosti všedního dne a odcházel spokojený a dobře naladěný. Hra totiž, tak jako vždy u V+W, má přes svoji zdánlivou dějovou jednoduchost i nesporný filozofický podtext, publiku sdělovaný nenásilnou formou s hravou nadsázkou. A to je pro letošní repertoárový výběr Kabaretu u Váňů zase jedno plus navíc. Možná to zní jako ohraná deska, ale já se pokaždé znovu skláním nad skutečností, že i v dnešní době, o níž se tvrdí, že ji dirigují peníze, se najde skupina nadšenců, kteří se na úkor svého volného času (a není ho rozhodně málo) věnují divadelnímu koníčku bez výhledu na zisk či velkou slávu. Už tenhle fakt sám o sobě si jistě zaslouží potlesk přímo na otevřené scéně. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník, 22.3.2012)
Odešel lékař, skladatel a herec Jaroslav Peterka
Včera jsme vyprovodili na poslední cestu MUDr. Jaroslava Peterku, bývalého primáře rentgenologického oddělení v českobudějovické Vojenské nemocnici. Jeho svíčka života dohořela 21. září po dlouhé nemoci, s níž se statečně potýkal téměř pět let. V květnu příštího roku by oslavil kulatou sedmdesátku, nepochybně na své chalupě na milované Šumavě, kde také strávil své poslední, letošní léto. Veřejnost však znala Jaroslava Peterku rovněž jako člověka úzce spjatého s divadelnictvím, především s divadlem malých forem. Tuhle vášeň sdílel společně s Eduardem Váňou, nynějším principálem soukromého českobudějovického kabaretu, s nímž se přátelil už od dětství. V tomto tvůrčím tandemu také vznikly jejich první písničky, ve kterých byl snadno vystopovatelný vliv divadla Semafor. Počínaje rokem 1971 už byly autorské písničky z jejich dílny cíleně skládané pro divadlo D-111, poprvé konkrétně pro Váňovu hru Čtyři ženy Alfréda Boucheta. O rok později složil J.Peterka melodie do Klicperovy hry Každý něco pro vlast, v níž se také poprvé objevil na jevišti jako pianista. S posunem dalšího roku už v inscenaci Váňových Důvěrných horrorů zaznamenáváme J.Peterku jako herce. Publikum milovalo jeho civilní herecký projev v jakési poloze nestojeného naivismu přírodního herectví, občas, ovšem nikoliv záměrně, připomínající výstupy Jiřího Šlitra. Našel svou hereckou pozici v 18-ti hrách v D-111 a ve 32 inscenacích v Kabaretu u Váňů. Naposledy jej publikum vidělo v kabaretní komedii s písničkami nazvané Pension Rosamunda v květnu letošního roku. Jeho hudba figurovala v 16-ti divadelních titulech v D-111 a ve 25 hrách uvedených v Kabaretu u Váňů. A kdybychom nahlédli do podrobných statistik Edy Váni, zjistili bychom, že společně složili úctyhodných 425 písniček. "Hrál nejenom na piano a v divadle, ale také volejbal, fotbal a to až do pozdního věku, jezdil na kole ..." se smutkem vzpomíná na pohodového přítele Eduard Váňa. "Kamarádili jsme spolu už od předškolních let a byl pro mě velice blízkým člověkem, skoro jako člen rodiny. Bude mi moc chybět a to nejen na jevišti." A myslím, že chybět bude všem, kdo jej znali. (hh, Českobudějovický deník, 30. září 2011)
Krajina posedlá tmou ...
Kabaret u Váňů a Romeo a Julie v konkurzu
... tak tuhle písničku, se kterou mě Jiří Suchý dostal, když mi bylo třináct let, jsem si broukal od rána, ale nakonec ji výše zmíněný autor a interpret nezazpíval. A že by tak učinil bylo jen málo reálné, při těch desítkách až stovkách textů, které za svůj život stvořil. A z mnohých z nich se staly hity takového charakteru, že někteří lidé je mylně považují za písně národní. Nakonec jich bylo sedm, s jedním přídavkem. Na celovečerní koncert by to bylo málo. Jednalo se však o dárek k výročí, dárek, který zapříčinil, že i jindy beznadějně vyprodaný sálek Kabaretu u Váňů tentokrát praskal ve švech. Já urval místo za kamny, kam mi sám impresário, Eduard Váňa, přinesl židli. Půllitr s pivem jsem měl na kamnech, ale netopilo se v nich, takže i to pivo mělo správnou teplotu a mohl jsem se těšit na další uvedení představení Romeo v konkurzu, které ten večer 27. června 2011 otevíralo.
A co že se to vlastně slavilo? No, to jsem asi měl říct na začátku, ale už to nebudu přehazovat. A teď to řeknu! Kabaret u Váňů z Pabláskovy ulice totiž slavil 20. narozeniny od zahájení své kulturní dráhy. Je to až neuvěřitelné, jak relativní může být vnímání času. Dvacet let v base by bylo k nepřečkání, ale dvacet let s kabaretem připomíná let meteoritu. Bylo to 27. června 1991, kdy tedy, jako na potvoru stejný den, kabaret zahajoval se Suchého Lexikonem pro zamilované. Dlužno podotknout, že se původně nejednalo o hru, ale J.Suchým byl tento Lexikon pro zamilované vydán knižně a v Semaforu nebyl nikdy hrán. Pro D-111 podle něho tehdy napsal scénář E.Váňa a v D-111 se také dočkal devadesáti devíti repríz a dalších třiceti pak již v samotném Kabaretu u Váňů. Z předešlého vyplývá, že spolupráce s Jiřím Suchým vznikla už v době, kdy protagonisté Kabaretu u Váňů působili v českobudějovickém Divadle pro 111, kde již Suchého hry hráli. A v kabaretu nezůstali jen u Lexikonu, ale těch her od Jiřího Suchého odehráli celkem devatenáct. Některé dokonce dříve, než byly hrány v Semaforu. A také se nikdy nejednalo pouze o mechanické přejímání námětů a textů, ale hry byly většinou se souhlasem autora E.Váňou upravovány, a to nejen co do obsahu, ale i s ohledem k počtu herců, a byly do nich vkládány vlastní písničky s texty E.Váni a hudbou J.Peterky. Z těch devatenácti realizovaných her stojí mimo jiné za zmínku Ohrožení Centrální banky (kterážto nebyla mimochodem v Semaforu také nikdy hrána), Pension Rosamunda, Patero důvodů pro voo-doo, Víkend s Krausovou nebo Mé srdce je Zimmer frei. Zvláštní spojitost má například hra, která se v Semaforu hrála pod názvem: To nám to pěkně začíná a diváci z Kabaretu u Váňů ji znají jako Potopeň. A ta spojitost tkví v tom, že jak Semafor, tak Kabaret u Váňů byly při velké povodni v roce 2002 vytopeny, a to dokonce stejnou řekou. Kabaret u Váňů je však i autorskou scénou. Kromě her J.Suchého vyšly z pera E.Váni například hry Možná přijde i striptérka, Recitálek, nebo Romeo v konkurzu, kde byly naopak použity skladby Zdeňka Bartáka s texty Eduarda Krečmara. Za dvacet let se na pódiu kabaretu kromě kmenového uskupení vystřídalo nespočet jiných, převážně hudebních formací, ať už z oblasti folku, country, byly to kapely swingové, džezové a další. Tak jako jiní využili své soukromé prostory ke komerčním účelům, manželé Váňovi šli opačnou cestou a prostory ve svém domě dali v plen nepříliš výdělečné kultuře, za což jim budiž vysloven hluboký dík. A se svým poděkováním přijel i Jiří Suchý a dlužno dodat, že nikoliv poprvé, ale od založení kabaretu se v Pabláskově ulici objevil už počtrnácté. A jak jsem již předeslal na začátku, nepřijel s prázdnou. Svůj vstup za doprovodu skupiny Paraván, otevřel písničkou Honky tonky blues, pokračoval nezapomenutelnými Klementajn a Blues pro tebe ... a pak se také vzpomínalo - spolu s Eduardem Váňou. Na kličky, jaké museli vymýšlet, aby prorazili, nebo obešli tu hradbu hlouposti, postavenou aparátčíky minulého režimu a spravovanou různými nedovzdělanými kulturními komisemi. Vzpomněli na plejádu lidí, kteří se v kabaretu vystřídali a pak Eduard Váňa připomněl, že z těch, kteří byli u zrodu kabaretu, jsou toho večera přítomni už jenom tři. On, jeho žena a ... Jiří Suchý. Na dotaz, co nového v Semaforu, Jiří Suchý odpověděl, že mají právě za sebou předpremiéru nové hry Hodiny jdou pozpátku a že snad bude úspěšná, protože obecenstvo na konci tleskalo vestoje. Stejným potleskem vestoje se mu odměnilo publikum v Kabaretu u Váňů a vynutilo si jako přídavek Pramínek vlasů. Jiří Suchý tento potlesk s vtipem, sobě vlastním, okomentoval, že to bylo podruhé v jeho životě, co byl odměněn potleskem vestoje. Když Jiří Suchý přichází na pódium, vidíte už postaršího pána, který neoplývá svaly Arnolda Schwarzenegera, nesnaží se na sebe strhnout pozornost, neb ví, že to nemá zapotřebí. Síla tohoto soudobého klasika s nevyčerpatelnou paletou tvůrčích a interpretačních schopností spočívá v síle ducha. Když vezme do ruky mikrofon, je to stále ten stejný Suchý, kterého známe z minulosti a který dokáže s neopakovatelným šarmem a kouzlem oslovit publikum jakékoliv věkové kategorie. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, pokud bych ho přirovnal k lékaři duše druhé poloviny dvacátého století a vlastně i počátku toho nového. A lze si jen přát, aby spolupráce Kabaretu u Váňů s ním pokračovala. Zcela zákonitě nevznikla náhodně, ale bylo to bezpochyby na základě rezonance, která jistě naplňuje uspokojením protagonisty této spoluráce, ale především se z těchto plodů těší samotný divák. (František Niedl, Literární fórum, II/2011, 14.9.2011, ročník IX.)
Váňům zazpíval k dvacetinám Suchý
Slavný českobudějovický kabaret, který uvedl řadu her semaforského klasika, dává prostor i hudbě různých žánrů.
Ačkoliv protagonisty českobudějovického souboru Kabaretu u Váňů známe již dávno z doby totalitní, kdy neměli zrovna na růžích ustláno, samotný kabaret jako objekt oslavil na začátku léta teprve své dvacetiny. Datuje totiž začátek své soukromé éry pod střechou v Pabláskově ulici do poslední dekády června roku 1991. Tehdy uvedl své první představení a to Lexikon pro zamilované z dílny patrona a kmotra tohoto souboru Jiřího Suchého. A třebaže se touto hrou zahajovala nová etapa kabaretního souboru, nebyla to ani zdaleka novinka. Hrála se totiž již předtím devětadevadesátkrát v divadélku D-111 na základě scénáře, který Eduard Váňa, jinak principál kabaretu, napsal podle Suchého stejnojmenné knihy. Ovšem nezůstalo jen u tohoto titulu, postupně totiž Kabaret u Váňů uvedl dalších osmnáct her Jiřího Suchého, které Eda Váňa svým osobitým způsobem dotvořil a upravil na počet členů souboru a navíc opatřil písničkami. A některé českobudějovické premiéry byly dokonce dříve než na scéně Semaforu. Třeba Ohrožení centrální banky, kterou Semafor nikdy na repertoár nezařadil. Takřka osudovou spojitost měl pak titul Potopeň, uvedený poté, co byly jak Kabaret u Váňů, tak Semafor v roce 2002 vytopeny a dokonce stejnou řekou. Z Váňovy autorské dílny vzešly však i celé hry jako Možná přijde i striptérka anebo v únoru uvedený Romeo v konkurzu, v němž byly použity písničky z muzikálu Romeo a Julie s texty Eduarda Krečmara a hudbou Zdeňka Bartáka, který se také osobně premiéry zúčastnil. Ovšem na scéně v Pabláskově ulici se kromě domácího souboru, jehož složení se v průběhu let také měnilo, vystřídala i dlouhá řada jiných hereckých i hudebních formací od folku přes country až po swing a jazz. Některé z nich zde mají dokonce i pravidelné pořady jako třeba trampské písničky, Večery písní zmrzlého dřevorubce s Janem Bicanem či Swing trio Avalon a podobně. Takže dvcetileté jubileum tohoto soukromého kulturního zařízení, které manželé Váňovi nezištně poskytují pro prezentaci různých žánrových uskupení, bylo svátkem pro mnohé z nich. A nechyběl pochopitelně ani Jiří Suchý, který přijel k Váňům již po čtrnácté. Kabaretu u Váňů pogratuloval tento devětasedmdesátiletý klasik jak jinak než zpěvem. V doprovodu jihočeské skupiny Paraván zazpíval sérii svých nejznámějších hitů, což odměnili přítomní spontánním potleskem vestoje. A stejný potlesk si zaslouží i oslavenec - samotný Kabaret u Váňů. Z jeho původního obsazení zbyli sice už jen Eda a Jiřina Váňovi, ale kabaret jede dál ... A to je moc dobře. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 23.7.2011)
Romeo a Julie z Pabláskovy ulice míchá vtip s muzikálem
Vybočením z uváděných titulů, jejichž základ pocházel z autorské dílny Jiřího Suchého, je hra Romeo v konkurzu, kterou budějovický Kabaret u Váňů sídlící v Pabláskově ulici premiérově představil zkraje února. A nezůstalo jen u této změny. Principál Eda Váňa podstatně rozšířil ansámbl, v němž z původní sestavy zůstal už jen on sám a jeho manželka Jiřina. U klavíru zasedl namísto Jaroslava Peterky, jehož civilní herecké umění mi velice konvenovalo, mladičký Vladimír Plachý. A změnila se i skladba omlazeného publika. Autorem scénáře i režisérem svérázné parodie na muzikál Romeo a Julie je Eda Váňa, který ale do komicky laděného děje zakomponoval citace a písně ze zmiňovaného muzikálu, jejichž text pochází z dílny Eduarda Krečmara a hudba je dílem Zdeňka Bartáka. Ostatně Barták byl přítomen premiéře a dobře se bavil. "Nevadí mi, že autor použil mou hudbu ke kabaretnímu kusu, docela se mi to líbí ..." Naproti tomu vedle sedící divačka tvrdě odmítala kombinaci písní z muzikálu s kabaretem jako znevažující. Zatímco v první polovině převažují Váňovy vtipné dialogy s jedinečnými odkazy na divadelní klasiku, neotřelé hříčky se slovy a typické epigramické básničky, druhá část je více postavena na situačním humoru a na muzikálových duetech milenců. Ty skvěle předvedl mladičký a hlasově velice nadaný Lukáš Randák a neméně dobrá Kristýna Hulcová, kteří jako téměř všichni další účinkující hrají po boku sólistů Jihočeského divadla i v muzikálu Romeo a Julie Divadla Hluboká. Vedle Jiřího Hrušky, Michala Kopeckého a Pavly Nýdlové uvidíte v kabaretní verzi ještě alternující Marii Bauerovou a Petru Doktorovou. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 14.2.2011)
U Váňů se dnes setká Suchý s Ježkem a V+W
Ani další premiéra budějovického Kabaretu u Váňů nevybočuje ze zaběhnuté tradice souboru. Titul Pension Rosamunda pochází jako obvykle z dílny Jiřího Suchého, který je mimo jiné vlídným kmotrem tohoto kabaretního divadélka. Mimořádné je, že principál kabaretu Eda Váňa tentokrát hru nedoplňoval svými písničkami ani vtipnými veršovanými replikami, jak jsou příznivci kabaretu zvyklí, ale zůstal u zařazených skladeb Jaroslava Ježka s texty písní Jiřího Voskovce a Jana Wericha. A druhým překvapením se stalo obsazení, které je nejpočetnější, jaké kdy měli. Skutečně ve hře vystupuje desítka herců, z nichž někteří mají i tři role, jako třeba opakovaně hostující Jiří Havlín ze souboru J.K.Tyla. Edovi Váňovi, jehož jméno se už klasicky objevuje i v kolonce režie, jako obvykle sekunduje Jaroslav Peterka, mimo jiné i coby doprovodný klavírista hudebních vstupů. V dalších rolích se představily: ostřílená členka souboru Jiřina Váňová s Marií Matějovskou a dívčí čtveřice z tanečního divadla Na tenkém ledě, jejichž pěvecké a taneční výstupy v choreografii Pavly Nýdlové působí v ději příjemně osvěžujícím dojmem. Zcela nově se na "váňovském" jevišti uvedl Michal Kopecký. "Pension Rosamunda napsal Jiří Suchý v době normalizace jako filmový scénář, který byl sice jako některé další z jeho pera přijat a vytištěn, ale pak z ideologických důvodů odložen. Později, když se situace změnila, byl scénář opět oprášen, ale realizován nevýpravným způsobem tak, že se v něm bude jako listovat. Samozřejmě s aktuálními vsuvkami. Některé scénky se sehrají, jiné části děje jsou vypravěčsky komentovány jednotlivými postavami," vysvětlil Eda Váňa. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 31.3.2010)
Jiří Suchý: Je mi líto vyplýtvat čas na zátiší s melounem
Každoroční cesta všestranného umělce Jiřího Suchého do Českých Budějovic vede přes Kabaret u Váňů, který už od osmdesátých let uvádí jeho hry. Upravuje si je po svém, mimo jiné nahrazuje vlastními písničkami, protože ty od Suchého jsou tak krásné, že prý nemá smysl je uvádět nedokonale. Takto už kabaret hrál desítky adaptací. "Pan Suchý nám natolik věří, že s ním nemusíme úpravy konzultovat," řekl Eduard Váňa. Letos poprvé se Suchý cestou k Váňům zastavil ještě u Schelů, kteří mají galerii v Panské ulici, aby tam otevřel výstavu svých kreseb a grafik nazvanou Retrospektiva. Mnohá dílka potvrzují, že žena je jeho věčná inspirace. "Kreslím tak málo, že je mi líto ten čas vyplejtvat na zátiší s melounem. Vyberu si radši atraktivnější téma," vysvětlil Suchý. Výstavou, která trvá do 25. července, se autor ohlíží za šedesáti lety práce. Ukazuje i návrhy kostýmů a scén. Nyní se k výtvarnu dostane tak jednou za čtvrt nebo půl roku. Častěji než dřív dělá litografie. Návštěvník se na výstavě i pobaví. Smích vzbudí třeba upřímné Povzdechnutí plejboje. "V kresbách je takový humor jako v jeho divadle," podotkla galeristka Alena Schelová. (Alena Binterová, Sedmička ČB, č. 14, 16.-22.7.2009)
Kankánové tanečnice uchvátily také Revizora v šantánu.
Úspěšnou premiérou rozšířil Kabaret u Váňů svůj repertoár o další hru z dílny jeho uměleckého kmotra Jiřího Suchého. Hořká komedie se šťastným koncem se jmenuje Revizor v šantánu a zavede diváka do nefalšovaného šantánového prostředí. A to hlavně díky trojici mladých tanečnic - Pavle Malé, Marii Bauerové a Pavle Nýdlové, o které se kabaretní minisoubor dočasně rozšířil. Nápaditá a svižná choreografie Pavly Nýdlové, kankánové kostýmy a výborně vybraná hudba jsou skutečně strhující a přesvědčivé. Ani na chvilku totiž nezapochybujete, že se bavíte opravdu v šantánu ... Ačkoliv Eda Váňa coby zkušený režisér dal svůdným tanečnicím dostatečný prostor, zkrátka na scéně nepřijdou ani humorné dialogy a monology, plné aktuálních trefných narážek a satirických šlehů. Stejně jako vtipné a poetické kabaretní písničky s Váňovými texty a hudbou Jaroslava Peterky, v podání osvědčeného hereckého týmu s Jiřinou Váňovou, Pavlou Pourovou, samozřejmě s Edou Váňou a ve druhé části hry také s Marií Matějovskou. A nutno dodat, že ani na této prezentační parketě nezůstalo trio tanečnic stranou. Svou váhu na misce úspěchu Kabaretu u Váňů má nepochybně i úzký kontakt herců a zpěváků s publikem, což prostředí sálku nejen umožňuje, ale přímo podmiňuje. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 20.3.2009)
Pak by se tu dal uvést drobný výňatek z obsáhlého rozhovoru s panem Suchým:
Některé divadelní soubory dodnes uvádějí vaše hry, které jsou i padesát let staré. Jedním dnes už téměř profesionálním je například českobudějovický Kabaret u Váňů. Znáte tvorbu souborů, které uvádějí vaše hry? Samozřejmě znám. Sleduji jejich činnost. Většinou mé texty přebírají doslovně, ale inscenují to svým způsobem. Váňa je úplná specialita, poněvadž ten si hry předělá, nikdy je neodehraje tak, jak jsem to napsal, dá si tam svoje vlastní písničky. Chodím se na něj dívat rok co rok. (Vladimír Štípek, ECONOMIX č. 4/2008)
Kankán u Váňů dostává lidi do varu
Historickým rekordem v existenci Kabaretu u Váňů se může pochlubit nejnovější inscenace zdejšího souboru nazvaná Dobrodružství pana Půlpána, která byla premiérově uvedena v první dubnové dekádě. V této hře se totiž na pódiu, nebo spíše minipódiu, objevuje osm vystupujících, což je zatím nejvyšší počet za dobu účinkování tohoto kabaretu. Základní kádr v osvědčené sestavě Eda a Jiřina Váňovi, Pavla Pourová a Jaroslav Peterka se již před časem rozšířil o Marii Matějovskou a nyní jej doplnilo a tanečními kreacemi osvěžilo dívčí trio - Pavla Malá, Pavla Nýdlová a Marie Bauerová, z tanečního divadélka Na tenkém ledě. Scénář opětně z pera Jiřího Suchého jako obvykle upravil Eda Váňa, který je také autorem velice vtipných textů zpívaných kupletů a společně s Jaroslavem Peterkou se podílí i na hudební stránce inscenace. Jen málokdy se vidí, aby se lidi tak spontánně bavili jako při tomto rozverném a zpěvavém představení, které považuji zatím za nejlepší, co jsem z repertoáru Kabaretu u Váňů viděla. Dokonce došlo i na kankán, který si rozparáděné publikum vyžádalo opakovat. Není tedy divu, že dubnové reprízy jsou již vyprodané, ale zájemci mají šanci ještě v květnu, kdy jsou do programu zařazena další tři představení. A věřte, že při tomto návratu starého dobrého kabaretu se rozhodně nudit nebudete. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 9.4.2008)
Ohlédnutí aneb „Večer plný překvapení “
Kabaret u Váňů - trampský večer věnovaný písničkám a posezení s kamarády.
22. 1. 2010 jsme byli pozváni jako hosté skupiny Duo Blanice – Helenky a Rosti Černých do českobudějovického sálu – Kabaret u Váňů na trampský večer věnovaný písničkám a posezení s kamarády. Na letošním již druhém našem setkání v Jižních Čechách jsme byli překvapeni hned několikrát.
Poprvé jsme nestačili zírat, když do sálu, kde je místo tak pro 35 hostů se namačkalo něco kolem šedesáti milovníků trampské hudby.
Podruhé nás překvapilo, když Duo Blanice vystoupilo ve čtyřčlenném obsazení, tentokrát navíc s baskytarou a pětistrunným banjem. Dlužno podotknout, že toto kvarteto rozproudilo řádně zábavu a potlesk po jejich vystoupení nebral konce. Po přestávce do rozehřátého sálu nastoupili „Kamarádi staré řeky“ v kompletní sestavě.
Hodnocení přenecháme jiným, spokojme se na tomto místě s konstatováním, že jsme si společně zazpívali, zavzpomínali i zasmáli.
Sklepnice hezká nevydržela nervy a ještě v průběhu refrénu kde se zpívá: „Nalej nám whisky“ stačila kapele podstrčit zlatavý mok přímo na pódium. A tak pod nápisem: „Váňa sobě“, který je umístěn nad scénou, byla porušena zásada, že na jevišti se nepije. Je třeba podotknout, že se tak stalo za mohutného povzbuzování platících i neplatících spokojených diváků.
Dalším překvapením bylo setkání s našimi kamarády z Fort Adamsonu a Skarletu, i s kamarádem Vaškem a Pavlou, se kterými se známe z Dolní Vltavice.
Dalším z řady překvapení byla skutečnost, že u Váňů se snad nezavírá a po zakončení programu se tudíž pokračovalo v hraní až do roztrhání těla. To už naše barvy u Váňů hájili jen Frambík s Maruš neboť slabší jedinci museli zbaběle prchnout. Za zmínku ještě stojí, že naši zástupci pěli i pili statečně a naše barvy uhájili.
Poslední překvapení přichystala Kocourovi nevychovaná židle, která se mu zrádně vysmekla zpod těla a nechala jeho tělesnou schránku dopadnout bez varování na zeměkouli.
Večer překrásný takže děkujem. Zapsal Baron
KSŘ a Duo Blanice
Sukně smutnou jehlou spíchnutá
Ačkoliv listopadová premiéra Kabaretu u Váňů nese název Sukně smutnou jehlou spíchnutá, o veselí a vtip v ní skutečně není nouze. Hra již tradičně pochází z pera kmotra souboru - Jiřího Suchého, ale zcela nový, osobitý punc jí dávají nápadité veršíky, písničkové texty i režie Edy Váni a hudba Jaroslava Peterky. Poměrně jednoduchý a předvídatelný děj je vlastně jen ramínkem, na které jsou zavěšeny humorné situace, dialogy a promluvy, nezřídka satirickou a mírně absurdní neotřelou formou se strefující do současných problémů a nešvarů jak na soukromé, tak na politické scéně. V roli bývalého módního návrháře Silvestra Kronbauera Váňa skvěle využívá své veršované vtípky, svižné a melodické písničky pak oživují jak jeho postavu, tak role Zorky v podání Jiřiny Váňové či madam Lipinské, kterou hraje Pavla Pourová. Jaroslav Peterka je neodolatelný v úloze manažera a jako vždy skvělý za piánem. A svou porci uznání si zaslouží i Marie Matějovská coby ráčkující a energická režisérka. Pro účinkující není asi zrovna jednoduché vystupovat na pódiu, které je pár centimetrů od diváckých stolků, ale zvládli to bez chybičky - o čemž svědčil nejen neutuchající potlesk opakovaně vracející herce na scénu, ale i smíchem rozjasněné tváře v publiku. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovický deník 13.11.2007)
Osmdesát svíček na ztraceném dortu nejen pro Antonína Baštu
Poctou nezapomenutelnému režisérovi a herci Antonínu Baštovi, který celý život zasvětil ochotnickému divadlu, k jeho nedožitým osmdesátinám byla premiérová hra, kterou uvedl čekobudějovický Kabaret u Váňů. Představení, které již tradičně vycházelo ze scénáře Jiřího Suchého, nese vypovídající název Osmdesát svíček na ztraceném dortu. A jako obvykle úpravu scénáře, texty písní a režii má na svědomí principál Eda Váňa a hudbu druhá mužská opora kabaretu Jaroslav Peterka. Mírně komická fikce je naplněna vzpomínkami nejen na osobu Antonína Bašty, ale i na společně odehraná představení v D-111, na různých divadelních přehlídkách i na ochotnickém Olympu - Jiráskově Hronově. K autentičnosti pořadu přispívají promítané černobílé i barevné záznamy z inscenací, které jsou již dnes historií, či ze vzpomínkového setkání s režisérem Baštou. Čtveřice postav v podání Edy Váni, který zastupuje i roli vypravěče a komentátora, Jiřiny Váňové, Pavly Pourové a Jaroslava Peterky na nitku spojovacího děje navléká i ukázky z někdejších představení, připomínaných právě v souvislosti s nepřítomným jubilantem a prokládá je vtipnými a svižnými písničkami. Právě v nich dostaly nejširší prostor obě herečky a nezklamaly. V programu nechybí ani dnes již úsměvné vzpomínky na střety s tehdejší cenzurou a prosazovanou linií režimu. Jedna z odehraných připomínaných ukázek na jevišti pochází z představení Víkend s Krausovou, na které Eda Váňa vzpomíná takto: "Pan Suchý nám nabídl tuto hru ještě když ji neměl dopsanou, a tak mezi námi poletovaly listy s dalšími scénami, které jsme průběžně zkoušeli. Domluvili jsme se, že premiéry budou současně v Semaforu a tady u nás. Jenomže Jitka Molavcová onemocněla a tak pražská premiéra musela být odložena a my jsme tedy solidárně také první uvedení hry odsunuli. Bylo to asi poprvé v dějinách, že premiéra byla odložena kvůli nemoci herečky z úplně jiného divadla." Antonín Bašta zemřel ve věku 72 let v roce 1998, právě v den plánované derniéry Horníčkovy hry Dva muži v šachu. A tak nemohla chybět ani scénka z tohoto titulu, jako doklad toho, že ti, kdož Antonína Baštu znali a měli rádi, táhnou tu divadelní káru dál. A publikum je jim za to vděčné, což dokazuje pokaždé do posledního místečka zaplněný sálek Kabaretu u Váňů. Jsem přesvědčená, že pan Bašta by z toho měl opravdu radost. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 27.3.2006)
Exotika na jihočeské scéně
Ještě před letní prázdninovou pauzou rozšířil českobudějovický Kabaret u Váňů svůj repertoár o další titul z dílny jeho kmotra Jiřího Suchého. Také inscenace Patero důvodů pro voo doo byla stejně jako všechny předchozí dotvořena a doplněna písničkami principála souboru Edy Váni s hudbou Jaroslava Peterky. Ačkoliv do hry vstupuje temná exotická magie, jako je voo doo, její postavy jsou ryze české, stejně jako jejich povahové rysy a jednání. Tentokrát v roli majitele agentury Eroika zazářil hostující Jiří Havlín a jako obvykle osobitý herecký projev Jaroslava Peterky, jimž skvěle sekundovaly podnikatelka Kočvarová-Hladká v podání Pavly Pourové, Jiřina Váňová coby jasnovidka Madame Kalliopé a Natalie Kryžná v roli kosmické Ester. Poněkud menší herecký prostor poskytl scénář v tomto případě Edovi Váňovi, nicméně ani tady jako komediální herec a zpěvák své publikum nezklamal. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 11.6.2005)
Sex + sex je dvanáct i u Váňů
Dobře namíchaným koktejlem humoru, satiry a absurdity lze nazvat novou hru českobudějovického Kabaretu u Váňů, jejíž premiéru si minidivadlo naplánovalo na první měsíc nového roku. Scénář jako obvykle pochází z dílny kmotra tohoto vytrvalého souboru - Jiřího Suchého - a jako obvykle jej dotvářel principál Eda Váňa. Základní dějovou paralelu obohatil nejen vtipnými textovými vsuvkami, ale i písničkami, k nimž hudbu složil další člen souboru - Jaroslav Peterka. Zbývá také dodat, že podtitul Realizace nerealizovaného filmového scénáře o erotickém festivalu v Chlebodarech je pravdivý především v tom, že se skutečně jedná o původně zamítnutý filmový scénář z doby nedávno minulé. Děj se odehrává v době mírného uvolňování totality koncem šedesátých let, která byla příznačná nejen absurditou, ale i nemístnou, přihlouplou prudérií. Takže nápad na erotický festival v malé obci se rovnal doslova malé revoluci. A vůbec nevadí, že v inscenaci jsou použity atributy, které znázorňovaná éra ještě postrádala - třeba telefonní karta nebo video. Mimochodem právě kratičké úryvky z různých erotických scén známých filmových snímků vtipně a výstižně dotvářejí Váňův režisérský záměr. Ačkoliv původní obsazení, počítající s více než čtyřmi desítkami protagonistů, Eda Váňa seškrtal na jedenáct postav, pořád ještě vycházejí na každého ze členů souboru dvě až tři role. A to nepočítám neotřelý nápad, kdy herci ztvárňují navíc i věci jako třeba telefonní budku, tramvaj, sochu svatého Václava, činžák atp. Víc než dostačující herecký prostor tak dostala tentokrát pětice účinkujících. Excelujícímu Edovi Váňovi jako obvykle skvěle sekundovalo civilní herectví Jaroslava Peterky a oba příjemně doplňovaly pasáže stále se lepšící Pavly Pourové. Profesionální výkon podal i hostující Jiří Havlín, kterého diváci na jevišti Kabaretu u Váňů neviděli poprvé a herecký kvintet pak doplňovala zcela nová tvář - Natalie Kryžná, v jejíž hudebních výstupech je snadno vystopovatelná skutečnost, že její parketou je spíše operní či operetní žánr. Nápadité gagy, satirické šlehy, jejichž nadčasovost jim dává sílu současnosti i herecké výkony si opakovaně vysloužily potlesk na otevřené scéně a dlouhotrvající aplaus nakonec. A určitě ne pouze při premiéře. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 29.1.2005)
Předvánoční Veršování také s Jiřím Suchým v roli hosta.
Předvánoční čas si tentokráte vybral ke své návštěvě na jihu Čech populární herec, zpěvák a skladatel Jiří Suchý. V pondělí příštího týdne bude totiž hostem večerního pořadu Veršování, který se odehrává od 19,36 hodin v Kabaretu u Váňů. Úspěšné veršování má již svou třetí reprízu, která bude tentokrát o něco kratší, protože má být doplněna blokem vystoupení Jiřího Suchého. Ten je dlouholetým příznivcem a také kmotrem Kabaretu u Váňů a jeho programové produkce. Navíc Kabaret pravidelně uvádí Suchého hry, většinou doplněné texty Edy Váni a upravené na zdejší podmínky. Hlavní část pondělního pořadu vyplní právě Eda Váňa a Stanislav Kahuda mladší svými krátkými, vtipnými a epigramickými básničkami s porcí zhudebněných humorných textů. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 4.12.2004)
Jak poezie u Váňů umí polechtat bránici.
Trocha poezie nikoho nezabije - dávno zlidovělý verš z někdejší písničky Jiřího Suchého si vzal Eduard Váňa jako úvodní motto pro svůj nový pořad Veršování, jehož čtvrteční premiéra měla otestovat, co s publikem pak udělá větší poetická porce. V novém programu, postaveném skutečně vysloveně na verších a to výhradně verších vlastních, se střídal Eda Váňa s dalším, podobně laděným autorem - Stanislavem Kahudou mladším. Jejich společnou základnou je vtipnost a nápaditost, takže sál českobudějovického Kabaretu u Váňů se doslova otřásal salvami smíchu. A také mimořádně dlouhý potlesk, jímž si navnaděné publikum vyžadovalo přídavek, svědčil o tom, že se oba pánové strefili přesně do černého. S Váňovým osobitým humorem v podobě krátkých epigramických básniček se pravidelní návštěvníci jeho představení setkávají již řadu let. Tentokrát však měli šanci seznámit se s opravdu širokým záběrem z jeho tvorby, která už roky čeká na knižní zpracování. Zájem nakladatelů o tuto sbírku byl však doposud brzděn zatím nenaplněným slibem Jiřího Suchého, který stál o to knížku ilustrovat a vydat ve svém nakladatelství Klokočí. Slovní projev Standy Kahudy mi poněkud připomíná někdejší populární figurku - smutného muže Jaroslava Válka. Kahudovy hříčky se slovy jsou bezkonkurenční a bezděky donutí diváka i k úvaze, jak mnohotvárný a záludný jazyk ta čeština vlastně je. A nemenší ohlas měly i jeho písničky s doprovodem kytary, které stejně jako krátké veršovánky jsou postaveny na mnohovýznamnosti některých slov či slovních spojení a originalitě zpracování. I když název představení zní poněkud vážně, je tento pořad nabitý humorem, neuvěřitelnými slovními nápady a jedinečnou atmosférou. Příště jdu rozhodně znovu, jen co budu znát datum první listopadové reprízy. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 27.9.2004)
Březnová repríza v Kabaretu u Váňů předběhla premiéru.
Únorovou premiéru komedie Ohrožení Centrální banky v českobudějovickém Kabaretu u Váňů shoda smutných okolností odsunula na pozdější volné datum. A tak se stalo, že původně plánovaná březnová repríza o týden předběhla odloženou premiéru, která se konala včera. Nová inscenace již tradičně vychází ze scénáře Jiřího Suchého, který je dlouholetým kmotrem tohoto malého kabaretního souboru. Ovšem podstatná část celovečerního pořadu pochází z dílny principála Edy Váni, který základní příběh dotvořil a také režíroval. Takže návštěvníci nepřijdou ani o obvyklé chytlavé písničkové texty, ani o veršované vtipné Edivy aforismy, které komedii skvěle naplňují. Eda Váňa a Jaroslav Peterka vytvořili tentokrát nečekaně svérázné mužské trio s hostujícím Jaroslavem Kubínem. Jeho vitální projev, sytý bas a suverénní hra na harmoniku dokázaly strhnout i publikum, které se ke zpěvu většiny z písniček přidávalo. Ať už se jednalo o žánr operetní, staročeských písniček či oldies. Eda navíc překvapil i jako žonglér. Ženský protipól na jevišti zastupovaly Jiřina Váňová a Pavla Pourová, jimž patřil i potlesk na otevřené scéně. Podle mého úsudku náleží Ohrožení Centrální banky k nejzdařilejším titulům z repertoáru zdejšího souboru. Hra je gejzírem vtipných dialogů, situací a písniček, bez hluchých míst anebo násilných přechodů. Myslím, že pan Suchý, až při své pravidelné letní návštěvě opět do Kabaretu zavítá, bude příjemně překvapen. A dokonce ani výchozí téma není plytké. Postupné slevování z cílů, až z nich nezbude zhola nic, se v tomto případě zdá k popukání, ale v životě je tomu přece jen poněkud jinak. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 18.3.2004)
Účast potápěčů vítána
Je zřejmé, že se členové Kabaretu u Váňů cítí na prknech Budějcké Thálie jako doma, o čemž svědčí suverénní až familiární projev souboru. Hra Potopeň od Jiřího Suchého prošla nemalými změnami, aby vyhovovala možnostem kabaretu. Nutno říci, že změny byly provedeny ku prospěchu věci. Principál skutečného i fiktivního Kabaretu u Váňů - pan Eduard Váňa opatřil hru vlastními písněmi, jejichž kvalita si nic nezadá s těmi původními od J.Suchého. Příběh se odehrává v po povodni se sušícím Kabaretu u Váňů. Zoufalého ředitele souboru od krachu zachrání zhrzená, ale skromná řeka Lužnice a monumentální Mississippi v jedné osobě (Pavla Pourová), sebevědomá Vltava (Jiřina Váňová), mírně masochistická Malše (Milada Štěchová) a páchnoucí Johan Wolfgang Amadeus Mlýnská Stoka aneb vlezlý prodavač Jára Vodička (Jaroslav Peterka). Zazněla zde nejedna revoluční myšlenka (kupř. postava Fidela Castra v Prodané nevěstě), zejména v básních s kontroverzním tématem od E.Váni. Představení nabídlo veselou muziku, kapku erotiky, ekologický lobbing, živé, aktuální, vtipné a češtinu obohacující texty, prostě všechny ingredience, které po smíchání dají výsledek, s nímž může být divák spokojen. Pozitivní je i to, že vystoupení nemá ambice diváka násilně poučovat, ale prostě "jen" pobavit. Proto vy všichni, kdož jste představení ještě neviděli, hořce litujte!!! (Nebo si k Váňům na Potopeň zajděte sami.) (Jakub Krátký, Zpravodaj Budějcké Thálie 2003 č. 2)
Jak kabaret zakončil sezónu vystoupením slavného kmotra.
Příjemným překvapením pro návštěvníky posledního divadelního představení sezóny v Kabaretu u Váňů bylo hudební vystoupení Jiřího Suchého v závěru večera. Suchý jako dlouholetý kmotr tohoto českobudějovického souboru se již tradičně přijel podívat na provedení hry, která vzešla z jeho pera. Ostatně jako většina titulů, jež zdejší Kabaret pravidelně zařazuje do svého repertoáru. Tato nadmíru aktuální revue měla českobudějovickou premiéru jen půl roku po ničivé povodni, která zasáhla jak Kabaret u Váňů, tak legendární pražský Semafor. Pro zdejší podmínky ji výstižně upravil a dotvořil principál Eda Váňa. Jazzové zakončení večera se publiku tak líbilo, že Jiří Suchý a místní Swing trio Avalon, které ho doprovázelo, se museli na jeviště několikrát vracet. Krátké Suchého vystoupení bylo i malou názornou ukázkou jeho pohotovosti. Drobné klopýtnutí v písničkovém textu totiž po omluvě okomentoval slovy: "Alespoň vidíte, že to není playback." A playbackem nebyl ani následný bouřlivý potlesk, který zakončil zase jednu, i když povodní poněkud zkrácenou kabaretní sezónu. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 25.6.2003)
Potopeň, která připlavala ze Semaforu až k Váňům.
Velebné tóny Smetanovy Vltavy a autentické dokumentární videozáběry srpnových povodní z nejbližšího okolí českobudějovického Kabaretu u Váňů i přímo z jeho interiéru tvoří otevírací scénu v nové hře s poněkud zvláštním názvem Potopeň aneb Revue o vytopení jednoho kabaretu. Její premiéru s úspěchem uvedl soubor Kabaretu u Váňů již v minulém týdnu a zařadil ji do svého výběrového repertoáru. Také tato hra, jak se již u Váňů stalo zvykem, pochází z pera kmotra českobudějovického Kabaretu - Jiřího Suchého - a do místních podmínek ji upravil a dotvořil principál Eda Váňa. Ostatně bez Váňových veršovaných epigramů a textů vkomponovaných do děje si návštěvníci kabaretu už nedovedou zdejší program ani představit. Díky hostující dívčí tváři Milady Štěchové byla v přesile tentokrát ženská část souboru s Jiřinou Váňovou a Pavlou Pourovou, jíž ovšem bez problémů konkuroval civilní herecký projev Jaroslava Peterky a zejména přirozená lehkost výrazové tvárnosti Edy Váni. Personifikace Vltavy, Malše, Lužnice anebo Mlýnské stoky a kupodivu i vzdálené Mississippi přihrává řadu možností pro komediální strunu, pro humorné písničky i aktuální satirické rýpnutí. Prostě i toto nové menu od Váňů má všechny náležité chutě a ingredience pro správný říz kabaretního mixu mluveného slova, hudby a vlastně i pohybové složky, i když pro tanec malé jeviště zase až tak moc prostoru neskýtá. Jak vidět, dobře usměrněná a mírně opepřená popovodňová vlna šplouchla tím správným směrem a příznivce kabaretu nadchla i tím, že ta skutečná zlomyslná povodeň Kabaret u Váňů na lopatky nepoložila. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 18.3.2003)
Kabaret u Váňů hraje na své scéně.
Po téměř půlroční přestávce se do domovských prostor vrátil českobudějovický Kabaret u Váňů. Malá scéna, která nabízí kabaretní představení a koncerty, si ani po vynucené přestávce na nedostatek diváků nemůže stěžovat. "Máme vyprodáno na jeden až dva týdny dopředu," potvrdil majitel kabaretu Eduard Váňa. Amatérský soubor se s ničivou povodní, která loni v srpnu kabaret uzavřela, rozhodl vyrovnat po svém. Divadelníci sáhli po hře Jiřího Suchého To nám to pěkně začíná, ke které dvorního autora divadla Semafor inspirovaly loňské záplavy. "U nás se hra bude jmenovat Potopeň, což je slovo složené z výrazů povodeň a potopa," vysvětlil Váňa, podle kterého si soubor do inscenace připravuje vlastní písničky. "Představení je předělané na naše poměry," dodal kabaretiér. Kromě her v podání členů kabaretu nabízí komorní scéna i živou hudbu. Pravidelně zde koncertuje Swing trio Avalon, které se zaměřuje na hudbu 30. a 40. let minulého století. "Hrajeme hlavně skladby z třicátých let, které vznikly v Americe," vysvětlil člen tria Jakub Šafr, podle kterého má skupina už své stálé posluchače. K tradičním pořadům u Váňů patří i Trampská abeceda. (ttm, Mladá fronta dnes 22.2.2003)
Kabaret u Váňů se již vrací opět na domovskou scénu.
Dnešním večerem pro pozvané hosty obnovuje svou činnost Kabaret u Váňů, jehož zázemí umístěné ve sklepních prostorách a navíc v blízkosti Vltavy srpnová povodeň doslova spláchla ze světa. "Zpočátku mě ta spoušť tak rozhodila, že jsem zvažoval, zda to vůbec nevzdat. Ale nakonec zvítězila potřeba mít kde hrát divadlo a tak jsme se se ženou a s Jardou Peterkou pustili v září do oprav," konstatuje Eduard Váňa, majitel objektu a principál kabaretního souboru. Nabídka náhradní scény na Lannově třídě byla sice velkorysým gestem, ale Váňův kabaret zvyklý na své komorní a zaběhnuté prostředí, raději volil onu méně schůdnou cestu oprav. Oficiální program u Váňů rozjíždí pak čtvrteční večer se Swing triem Avalon, které se na scénu vrací o čtrnáct dní později s hostem. V dalším týdnu 12. února opět odstartuje cyklus písničkové Trampská abecedy s Karlem "Kaymanem" Jakešem, rodinným duem Blanice a kapelou Weekend a pokračuje druhým dílem už 26. února. A v předvečer svatého Valentýna 13. února uvádí Kabaret u Váňů aktuálně 125. reprízu Lexikonu pro zamilované. "Na březen připravujeme premiéru revue inspirované povodněmi. Převzali jsme ji od rovněž postiženého Semaforu, kde je uváděna pod názvem To nám to pěkně začíná," dodává Eda Váňa, pro něhož se březen pojí také s dalším osobním předělem. V tomto měsíci totiž vstoupí do řad důchodců, ale už nyní má spoustu a nejen divadelních plánů, jak získaný čas zaplnit. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 31.1.2003)
Hemenex pensionu Cimr fraj
I přes nepříznivé počasí, do kterého by člověk ani psa nevyhnal, jsme ve středu 27.11. v sedm hodin usedaly do křesel maličkého divadla na Lannově třídě a netrpělivě očekávaly, jaké překvapení na nás nachystá představení Kabaretu u Váňů s názvem Mé srdce je Zimmer frei autorů Jiřího Suchého a Jiřího Justa. Musíme říct, že již na počátku jsme byly příjemně překvapeny. První scény nás uvedly do domácnosti průměrné české rodiny Kalábů, která se jako mnoho dalších občanů po revoluci rozhodla nějakým způsobem zbohatnout. Proto si ve svém domě otevřeli penzion. Chod představení přerušil opozdilý divák a všichni jsme byli udiveni, když zamířil k jevišti a pronesl: "Guten Abend." Srdce Kalábů zaplesalo, poněvadž uviděli potencionálního zákazníka, ještě k tomu cizince - "Dojčlanda," ze kterého je možné "vyždímat nějaké to euro." Další děj se odehrával v domě Kalábů. I přestože se setkáváme pouze se třemi postavami, jedná se o příběh velmi působivý, vtipný, založený na slovním humoru a slovních hříčkách. Hra zlehčuje události několika posledních desetiletí, je zaměřena na česko-německé vztahy, vysmívá se typicky českým povahovým rysům a klasickému typu české rodiny. Byly jsme tímto představením skutečně okouzleny a všem bychom ho vřele doporučily. (Žaneta Kvapilová a Jana Malkovská, Zpravodaj Budějcké Thálie 2002)
Jak si dneska žije český kabaret.
Viděli jste už skutečný, živý kabaret? Nemluvím o pořadu z televizní obrazovky, ale o pravém kabaretním představení, kde má divák v sále bezprostřední kontakt s vystupujícími. Myslím, že odpověď velké části čtenářů, zejména těch mladších, by asi zněla - ne. A mnozí ani netuší, že něco takového v jihočeské metropoli funguje. A vidíte, Kabaret u Váňů se může pochlubit už jedenáctiletou činorodou existencí. Tři sta třináct - zní to jako začátek nějakého jazykolamu anebo zaklínadla, ale jedná se o statistický údaj vztahující se právě k českobudějovickému kabaretnímu souboru Edy Váni. Právě tolik představení totiž tento miniansámbl už odehrál na soukromé scéně Kabaretu u Váňů od jejího otevření v roce 1991. Duší souboru, ale také principálem, hercem, režisérem, scénáristou, kulisákem, kostymérem, osvětlovačem, uvaděčem, prostě vším, co je zapotřebí, je Eda Váňa. Na prknech, která znamenají kabaret, jej provází jeho žena Jiřina a herecké kvarteto doplňují Pavla Pourová a doktor Jaroslav Peterka. Pokud scénář vyžaduje ještě další osobu, ochotně vypomůže Jiří Havlín ze spřáteleného divadla J.K.Tyla. Letos k trvalé výzdobě suterénní místnosti Kabaretu u Váňů, kde vystupuje nejen Edův kabaretní soubor, ale i řada dalších zábavných pořadů, kapel a písničkářů, přibyla zbrusu nová busta. A ne tak busta ledajaká - její autor, keramik Karel Příhoda, tak totiž svérázným způsobem ztvárnil Edu Váňu, který se již v první polovině roku přiřadil k početné rodině šedesátníků. Mezi gratulanty se objevil i Jiří Suchý, který je nejenom kmotrem, ale i dlouholetým příznivcem souboru a hlavně Edovým. Jeho důvěru v Edovy schopnosti dokládá i opakovaný souhlas s tím, aby soubor hrál jeho hry původně psané pro Semafor a Edou vtipně upravené a dotvářené pro místní podmínky. Ostatně i Eda Váňa byl a je velký obdivovatel Jiřího Suchého a jeho hereckého a tvůrčího stylu, což se datuje už od dob studií. Už tehdy Eda v Praze koketoval s Thálií, a to ve vysokoškolském souboru, který se prezentoval veřejnosti s různými kabaretními pásmy. Po návratu na jih v roce se dvěma šestkami mu otevřelo náruč českobudějovické divadélko D-111, tehdy ještě pod taktovkou Jiřího Kejsta. A o rok později už Eda hrál v souboru Zeyer vedeném Antonínem Baštou. Rok 1968 ovšem znamenal konec pro oba divadelní celky. Ale už v roce 1970 neúnavný Eda D-111 obnovil, a to de facto funguje dodnes i když už docela s jinými lidmi. V roce 1988 se v Edově divadelním životopise objevuje Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni, které nějaký čas používalo zázemí D-111 jako druhý tamější soubor. Stá repríza Lexikonu pro zamilované se pak 27. června 1991 stala zahajovacím představením v nově zbudovaném Kabaretu u Váňů, který vznikl v prostorách rodinné vily. "Tehdy přijel i pan Suchý a ochotně souhlasil s funkcí kmotra našeho kabaretu. Nebyl to ovšem náš první kontakt s ním. Jezdíval občas i do D-111. Vlastně to všechno začalo, když jsem se na něho obrátil s dotazem, zda mohu z jeho dvacetiminutové aktovky Ohrožení Centrální banky udělat celovečerní představení přidáním mých textů. Dopisování přešlo v osobní návštěvy a dokonce se na tu inscenaci přjel podívat, co jsem z ní udělal. Asi se mu to líbilo, protože od té doby máme od pana Suchého vždy souhlas ke všem úpravám, s nimiž jsme se na něho obrátili. A když jedu do Prahy, tak za ním do Semaforu či do bytu zajdu, on jezdí zase sem na některé naše premiéry," obrací stránky vzpomínek Eda Váňa. A dodává, že s výjimkou Horníčkových Dvou mužů v šachu a her, v nichž jako autor fungoval on sám, repertoár nynější Váňovy divadelní formace tvoří právě hry Jiřího Suchého. A pan Suchý se také vždy upřímně bavil autorskými epigramickými básničkami, kterými Eda prokládá kabaretní programy. Váňův humor ho oslovil natolik, že mu nabídl knižní zpracování v jeho nakladatelství Klokočí. Bohužel my - jako čtenáři - si na tuto vtipem nabitou knížku budeme muset ještě nějakou chvilku počkat, protože projektu se zatím jaksi nedaří proboxovat se na svět. "Dřív než tyhle krátké básničky, se kterými jsem začal někdy před osmi a intenzivněji asi před šesti roky, jsem psal písničkové texty pro hry, co jsme zařazovali. Za víc než třicet let mám asi patnáct set textací, ale samozřejmě ne všechny byly použity," komentoval tuto část své tvorby Eda Váňa. A kjdyž už je řeč o hudbě, přiznává, že jemu osobně jako interpretovi nejlépe vyhovuje styl kabaretních písniček, ale rád si poslechne i country a folk a miluje svižný swing. Eda hraje na ledacos - na kytaru, banjo, klavír, klarinet a dokonce se jako saxofonista kdysi v mládí uplatnil i v taneční kapele. A to všechno se prostě v kabaretu může někdy hodit. Stejně jako dobrá, trénovaná paměť. A také schopnost improvizovat patří ke kabaretu víc než k jakémukoliv jinému divadelnímu žánru. Na více než tři stovky představení připadají zhruba čtyři desítky premiér. Ovšem některé programy - jako třeba Večery jen tak tak, Kabarety ve sklepě nebo speciální silvestrovské pořady - byly díky improvizacím natolik originální, že každý z nich byl vlastně samostatnou premiérou i derniérou zároveň. Obdobně jako nynější Večery s ..., které jsou věnovány zajímavých jihočeským osobnostem různých profesí. Ty mají jedinou reprízu. Zatím se v křesle pro hosta vystřídali pilot a autor kresleného humoru Slávek Martenek, motocyklový nadšenec Petr Hošťálek a keramik Karel Příhoda. "Výhodou malého stabilního souboru, je, že se snadno sejdeme, jsme za ty roky na sebe zvyklí, tekže nemusíme ani moc zkoušet, stačí nám tak osm zkoušek a můžeme jít na premiéru. A to mi vyhovuje, takže jsem po velkém souboru za těch jedenáct let ani nezatoužil. A netoužím ani po velkých, vážných a dramatických rolích - jsem kabaretní komik a tím chci zůstat. Neumím hrát roli, být někým jiným, já jsem i na jevišti prostě pořád Eda Váňa," hodnotí své ambice zemědělský inženýr, jehož civilním zaměstnáním je technická funkce na katedře řízení Zemědělské fakulty JU. Zároveň tvrdí, že nikdy nepřemýšlel ani o profesionálním uplatnění v divadelní branži. Chce, aby koníček, který mu dělá radost a přináší uspokojení, zůstal zálibou a ne povinností. Nakonec i tady vztyčuje varovný prst sice přízemní, nicméně existenčně nutná otázka finanční. Ačkoliv i manželka Jiřina přináší už více než třicet let oběti bohyni Thálii, syn Eda, ani dcera Radka ve stopách svých rodičů nejdou. Ale kdo ví, třeba vnoučci, až dorostou, jednou najdou dědovu divadelní brašnu a v ní ten zvláštní druh pábení, kterému se nedá odolat ... Zlatý věk kabaretů odezněl s dvacátými a třicátými roky minulého století, dnes už příliš kabaretních souborů nepotkáte. Váňův kabaret, který žije v symbióze s tamější vinárnou, vrací tak příjemné prostředí pohody a zábavy, jak to znali třeba naši pradědové. A o to především kabaretu jde, alespoň tomu českobudějovickému určitě. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 20.7.2002)
Co všechno může způsobit jedna návštěva obrazárny.
Ani sebelepší film nebo televizní program nenahradí onen bezprostřední zážitek živého kontaktu, jaký poskytne například divadlo či kabaret. A pokud je řeč o českobudějovickém kabaretním minisouboru Edy Váni, platí toto tvrzení nejméně dvojnásob. Březnová premiéra Zuzany v lázni, uvedená minulý týden v Kabaretu u Váňů, je nejlepším dokladem toho, že při dobré zábavě člověk zapomene i na své trable. Jako autor této hříčky pro tři herce je uveden Jiří Suchý, ale bez nadsázky lze říci, že Váňova úprava, do děje nenásilně vsunuté vtipné veršíky i jeho písničkové texty doplněné hudbou Jaroslava Peterky daly představení ještě větší akceleraci. A to publikum dokáže ocenit. Do sálu se vejde ovšem maximálně půl stovky diváků a tak jsou vyprodány i obě březnové reprízy. Určitě bych se opakovala, kdybych vyzdvihla nejen autorskou schopnost principála Edy Váni, ale i jeho komediální herecké umění. V osobité úpravě Zuzany v lázni dostala díky písničkovým partům velký prostor i Pavla Pourová v roli Melicharové a neodolatelné je i naivistické Peterkovo pojetí postavy Kašpara. Jednoduchý děj, který se točí okolo návštěvy obrazárny a notoricky známých obrazů starých mistrů, je dialogy vmanévrován do absurdní roviny neskutečného skutečna prezentujícího mistovskou ekvilibristiku nápadů i slovních hříček. A tehdy si člověk uvědomí, co všechno se dá dělat se slovíčky a jaký netušený prostor dává vnímavému člověku výrazová košatost češtiny. Premiéra na pódiu byla doprovázena jinou premiérou - a to výstavní. Po stěnách rozvěšené barevné obrázky Slávy Martenka s hravou nápaditostí karikují slavné obrazy mistrů, což skvěle koresponduje s obsahem nově uváděné hry, stejně jako Váňovy doprovodné básničky. Škoda jen, že se k těmto dvěma událostem nedá ještě přiřadit premiéra třetí a tou je očekávaná knížka textů Edy Váni, kterou připravuje ve svém vydavatelství Klokočí patron a přítel tohoto českobudějovického kabaretního souboru Jiří Suchý. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 18.3.2002)
Poslední štace na Budějcké Thálii.
Závěrečné představení přehlídky ochotnických divadel Budějcká Thálie mělo příznačný název - Poslední štace. Nejednalo se však o štaci divadelní. nýbrž nemocniční. Právě sem je totiž situován děj crazy-komedie Jiřího Suchého, s níž se představil českobudějovický Kabaret u Váňů. Poslední štace nabízí poněkud nelichotivý obrázek jednoho zdravotnického zařízení, které pečuje o svého posledního pacienta (E.Váňa). Personál jenž je sestaven z primáře (J.Peterka), vrchní sestry (P.Pourová), spodní sestry (J.Váňová) a sekundáře (J.Havlín), se však raději než léčbě věnuje pořádání mejdanů. Je tedy nasnadě, že existence tohoto ústavu, stejně jako pacienta, je nanejvýš ohrožena. Text hry, jiskřící černým humorem a absurditou, je oproti předloze výrazně upraven - počet postav se redukuje na polovinu, zato však přibývá řada slovních hříček, zkomolenin, aktualit a vtipných básnických průpovídek. Zkrátka o humor nouze není. I texty písní dostávají zbrusu novou podobu. A zatímco Suchého hra se v závěru neobejde bez dvou mrtvol, v inscenaci režiséra Eduarda Váni je nastolen happy end - domněle mrtvý pacient náhle ožívá a život vrchní sestry, která ho oddaně miluje, je také ušetřen. Kabaret u Váňů si tedy přetvořil Poslední štaci k obrazu a naturelu svému. Pacient, jevící se zprvu navýsost nesmělým a stydlivým, nabýval postupně kuráže a při zpěvu se doslova změnil v showmana. Ostatně strhnout na sebe pozornost během pěvecké produkce dokázali bravurně i jeho lékařští trýznitelé. Ovšem jejich civilní projev byl také nepřehlédnutelný - zejména primářův stoický klid a flegmatičnost a sekundářova totální nechápavost. Celé představení bylo prostoupeno kabaretním duchem. Jednotlivé scény se vyznačovaly naprostou lehkostí, jako by byly právě na místě improvizovány. Bláznivá hravost neopustila aktéry ani při závěrečné děkovačce. (Silvie Vojíková, Českobudějovické listy 3.12.2001)
Kudy všude chodí Thálie?
Vždycky znovu a znovu obdivuji lidi, kteří namísto štvanice za penězi či za úspěchem, anebo výměnou za pohodlí v ušáku u televize se věnují třeba divadlu ... Co je žene, aby investovali svůj čas, invenci a úsilí do projektů, které mají poměrně krátkou životnost a jsou závislé na přízni veřejnosti? Tahle otázka se mi opět vynořila v podvědomí, když jsem ve čtvrtek večer seděla půl metru od jeviště v českobudějovickém Kabaretu u Váňů a sledovala novinku v repertoáru zdejšího kabaretního minisouboru. Jejich Revizor v šantánu dokáže navodit nostalgii doby secese i vrátit diváky do strohé reality technického dneška. Kuplety a kankán, v nichž se blýskne zejména dámská část souboru v osobách Jiřiny Váňové a Pavly Pourové se sekundujícím Jaroslavem Peterkou, střídají brilantní a nápadité texty Edy Váni nenásilně doplňující základní verzi hry Jiřího Suchého, při kterých se publikum doslova svíjí smíchy a spontánní aplaus se mnohokrát ozve i tam, kde na něj ve scénáři nebylo počítáno s pauzou. Je právě tohle ono něco, co drží všechny ty herce, zpěváky a tvůrce na nejistých prknech amatérské scény? Je tohle ona pověstná šlehačka na dortu za večery strávené na zkouškách a při vystoupeních, když se druhý den vstává do regulérního zaměstnání? Anebo je v tom ještě něco víc, nějaká magická síla a nedefinovatelná přitažlivost dámy, která má tisíce tváří a nosí jméno Thále? (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 12.5.2001)
Revizor v šantánu je nově přešitá komedie o byrokracii.
Kabaret u Váňů je scéna s vlastním divadelním souborem. Základ repertoárové nabídky však tvoří programy hostů. Jedná se převážně o hudební produkci nejrůznějšího ražení - country, swing i rock. Pro výběr, zdá se, neexistuje žádné žánrové vymezení, ale je z něj cítit jakási těžko definovatelná vnitřní sounáležitost. K hostům patřila například Marta Kubišová, Jan Burian, Jiří Dědeček, Radovan Lukavský či Jiří Suchý. Právě Jiří Suchý se téměř před deseti lety zúčastnil slavnostního otevření scény, tehdy ještě s názvem Salón u Váňů. Přijal úlohu kmotra a jako dárek do kolébky věnoval souhlas s uváděním svých textů i příslib patronství do budoucna. Obojího si u Váňů považují a dokázali toho patřičně využít. Převážná část titulů tímto divadelním sdružením uvedených nachází svůj předobraz právě v hrách Jiřího Suchého. Na svém kontě mají již desítky inscenací, z nichž některé, jako například Lexikon pro zamilované, se dočkaly více než sta repríz. K zajímavým projektům patří jistě i společné představení na jevišti divadla Semafor. Aby opravdu všichni byli ujištěni, že se zde šijí a předělávají toliko divadelní texty a muzika, byl asi před pěti lety změněn název ze Salónu u Váňů na Kabaret u Váňů. Z gruntu přešitým dílem je i poslední premiéra souboru Revizor v šantánu. Původní hra Jiřího Suchého byla prvně uvedena na samém počátku sedmdesátých let, pochopitelně v Semaforu a jako kratičká aktovka tvořila druhou část programu. Prvním kusem večera byl pořad orchestru Ferdinanda Havlíka s názvem Básníci a sedláci. Úkolem upravovatele a režiséra Eduarda Váni tedy bylo text pro uvedení v Budějovicích poněkud nastavit a značně přetvarovat. Z čistě praktických důvodů (možnosti souboru a miniaturní rozměry jeviště) došlo k redukci postav. Ze čtyř revuálních girls tak zůstaly pouze dvě. Mnohem významnější se však jeví absence děvčátka Káči. Ta je víc než pochopitelná, ale inscenátoři se tím vzdali nelíčeného dětského náhledu, který bez skrupulí obnažoval deformovaný svět dospělých. Další nevýhodou škrtu Káči je to, že na rozdíl od Revizora u Suchého nastupuje Váňův Revizor (Váňou též představovaný) na jeviště sám. Jeho příchod bez partnerky působí samoliběji a postrádá sympatický vztah k dítěti. O tom, že jsou partneři na jevišti pro Eduarda Váňu důležití, svědčí "balgónová" scéna a výstup s demonstrací úřednického zanícení, oba tyto momenty patří k nejlepším úsekům postavy. Na druhé straně menší vlídnost při sólovém vstupu přispívá k tomu, že pozdější odhalení skutečného důvodu revizorovy návštěvy je podstatně překvapivější. Inscenace má významnou podporu nejen v klavírní hře inspicienta (Jaroslav Peterka), ale též v jeho nenápadném hereckém výkladu. Není posazen do bodré či bručivé polohy, jež se na první pohled nabízí, ale se svým klidným úsměvem zůstává jaksi nad věcí, mnohdy jakoby s nepřítomným pohledem jen suše komentuje. Jeho vtípky zde nejsou pracně pointovány, ale spíše jen lehce odhozeny. Pro kostým obou šantánových umělkyň je příznačné, že vzhledem k prostředí zrovna erotickými prvky neoplývají. To volá po nápravě či výrazném využití ve smyslu protiřečení si. Zatímco Jiřina Váňová (Jiřa) může na samém začátku nacházet určitou oporu v charakteru postavy, jenž je namixován z nostalgické subrety a dojemně naivní hopsandy, Pavla Pourová (Pavla), tady nějaké vnitřní téma může jen těžko nalézt. Zbývají pouze prvoplánové vzdechy a rozhodně působivěji vyznívají její hudební čísla. Právě úvod by potřeboval více pomocných berliček, jakou je například patlání se "filajovou" šminkou. Nutno říci, že celý kompilát působí velmi sourodým dojmem, včetně mnoha nových písniček. nebyl zahozen žádný humorný dialog, Káčiny repliky byly většinou převedeny na jiné postavy, jak se stalo například v případě rozhovoru o zvířatech. Na anekdoty z původní hry byly s citem naroubovány vtipy další. Jako kompaktní s celkem se jevila i zřetelně implantovaná řada aforismů. Pokusy o aktualizaci ale vyznívají poměrně křečovitě, nicméně diváky jsou často bouřlivě přijímány. Asi největší přínosem inscenace je, že exhumovala text, který by se jinak k divákovy nedostal. Prokazuje, že humor, který se vyrovnává s obludností i směšností byrokracie funguje i v změněném společenském klimatu, stejně jako funguje i sama byrokracie. (Ludmila Randáková, Mladá fronta dnes 30.4.2001)
Písně komické prý nechtějí být konkurencí Nerudovi.
Březnová premiéra Kabaretu u Váňů přivedla na minipódium další z dnes již téměř úzkoprofilových kabaretních pořadů. Jmenuje se Písně komické a tato podobnost s nerudovským titulem je naprosto záměrná, protože ve scénáři jsou jako dvě hlavní položky zabudovány právě básničky a písně. A to vskutku písničky i verše komické, jak bývá již na této scéně zvykem. Novinkou je ale nečekaná kombinace dvou účinkujících dvojic, kdy domácího Edu Váňu s Pavlou Pourovou doplňuje komické hudební uskupení Karla Tampiera a Gity G. Původně zamýšlený protiklad je sice v některých rovinách vystoupení čitelný, jinde se však Váňova a Tampierova tvůrčí dílna účelově spojují pro zdařilý konečný efekt. Nesporná zásluha o největší polechtání bránic přísluší krátkým vtipným básničkám Edy Váni, které před časem také ocenil Jiří Suchý natolik, že jejich výběr hodlá vydat ve svém nakladatelství Klokočí. Podtrženou jedničku si však zaslouží i Váňovy herecké schopnosti, profesionální lehkost a samozřejmost jeho vystupování, bez patosu a křečovitosti. Ale ani trio ostatních protagonistů neodejde z jeviště bez ocenění, které si za své výkony zaslouží. Protože dělat humor není opravdu žádná sranda. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 24.3.2001)
Jak se komunisté báli Charleyovy tety.
Dnešní historku vypráví Eduard Váňa, nadšený kabaretiér a dlouholetý příznivec Múzy Thálie. Děj tohoto vyprávění spadá do roku 1979, do doby někdy kolem Vánoc. Tehdy divadelní soubor D-111, jehož byl Eda Váňa vedoucím, měl na programu klasickou komedii Thomase Brandona Charleyova teta. Hru, která už od konce předešlého století bavila diváky na světových pódiích. Jiskřivý nadčasový humor a spousta gagů měly u obecenstva vždycky úspěch. Tak tomu bylo ze strany publika i při zmiňovaném představení. Nikoliv však ze strany komunistických cenzorů. Komedie, která hladce proplouvala různými zřízeními a režimy, se najednou dostala na index. A to díky zcela nevinné zmínce o Afganistanu a vojácích v jednom z dialogů. Chudák autor před tolika lety nemohl tušit, že sovětská armáda právě v době našeho příběhu vstoupila do Afganistanu a ne právě na vojenskou přehlídku. Proto se stalo jen vyslovení názvu této země jehličkou, na kterou komunistické režimy přisluhující Moskvě reagovaly jako na žihadlo. Průšvih už byl na světě. Sice časem poněkud splaskával, nicméně klasika Charleyovy tety se po desítkách let dočkala první cenzurní úpravy textu. Afganistan musel být nahrazen Indií, která se cenzorům jevila v té době bezproblémově a komedie mohla zůstat dál na repertoáru. Většina diváků asi změnu ani nezaznamenala, ale hercům vždycky u upravené věty zacukalo v koutcích úst. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 6.1.2001)
Za vším hledej ženu aneb Kabaret u Váňů na Budějcké Thálii
V kruzích sledujících českobudějovické divadelní dění tvoří Kabaret u Váňů již jistý zavedený fenomén. Z toho důvodu je přirozené, že se objevil v rámci přehlídky ochotnických divadelních souborů na prknech Divadelního sálu JČE. Pro Budějckou Thálii 2000 (a také pro svůj kabaret) zinscenovali "Váňovi" hru Miroslava Horníčka Dva muži v šachu z roku 1974. Děj se podle autora odehrává "někde v Itálii někdy v osmnáctém století," divák se však ocitá v objetí renesanční lehkosti a frivolnosti (maně si člověk vzpomene na Boccacciův Dekameron). Dva italští šlechtici ze dvou sousedních státečků jsou navzájem v zajetí. Giacommo Campo Forte della Signoria je zajatcem Marcella della Torre dei Buon Fratelli a zároveň Marcello drží v zajetí Giacomma. Oba se snaží svému vězniteli uprchnout a zároveň si svého zajatce uhlídat - zápletka trochu absurdní a současně sama o sobě málo plodná, kdyby jí chyběl další podstatný element ... Za vším hledej ženu, jak praví klasik a proto Miroslav Horníček staví ženský prvek jako motor konfliktu a současně zdrojem zábavy celé hry. Tím se dotáváme k tomu nejzajímavějšímu, co představení dodává náboj - ke sporu ženského uvažování, jejich logiky a postupu při řešení problémů. Mužům jde o šlechtickou čest a překonání soupeře, ženy spolupracují v boji proti společnému protivníkovi - muži. Výsledkem nemůže být nic jiného, než že dámy získají to, po čem touží a pánové chomout. Čtveřice protagonistů na jevišti rozehrává brilantní dialogy a úsměvné gagy. Mužské role Giacomma (Jiří Havlín) a Marcella (Eduard Váňa) hýří situačními i slovními "legráckami", okořeněnými výraznou mimikou (výbornou pro malá jeviště) i hříčkami mimo Horníčkův původní text. Ženské postavy - vyzrálejší a zkušenější Bianca (Jiřina Váňová) a klasická naivka líbezného výrazu i tvarů Giulietta (Pavla Pourová) - mají občas problém přirozenější mužské komice Váňově i Havlínově stačit. To lze ovšem spíše než herečkám či režii (Antonín Bašta) vytknout předloze, ve které herci dostávají více prostoru "na hraní" než herečky. Představení se odehrávalo ve výborné atmosféře. Diváci oceňovali každý "špílec" smíchem a v závěru též potleskem na otevřené scéně. Hra prošpikovaná hříčkami, které by si v nejsvětlejších chvílích jistě nezadaly s geniální komikou Jana Wericha, nepřekročila ani na okamžik hranici vkusu a nedovolila divákovi, aby se nudil. Milovníci chytrého a laskavého humoru bez okázalostí si jistě přišli na své. (Miroslav Crha, Českobudějovické listy 15.11.2000)
Jiří Suchý jezdí na jih za kmotřencem.
Čas od čau se v českobudějovickém Kabaretu u Váňů objevuje vzácný host - známý herec a autor Jiří Suchý. Před devíti roky se stal kmotrem zdejšího minisouboru a svědomitě sleduje činnost svého kmotřence. Při jeho červnové návštěvě vznikl i tento rozhovor: Jak se vám líbí provedení vašich her v podání tohoto kabaretního souboru? Vždycky mě zajímá, jak si jiný poradí s tím, co jsem napsal. A tvůrčí přístup pana Váni, jeho dotváření her vlastními písničkami a básničkami mne vždycky nadchne a překvapí. A musím dodat, že jeho texty jsou skutečně vynikající. On je velice talentovaný a já bych až brečel, že se o něm po republice neví, ačkoliv by nepochybně našel široké spektrum diváků. V čem to podle vás vězí? Já nevím. Snad malá dravost, velká konkurence, příznivější podmínky pro divadelní produkce, do nich se vkládají milióny a které mají obrovskou publicitu. Je to hřích, že se s jeho věcmi, které jsou velice vtipné, nemůže seznámit větší množství lidí. Přemýšlel jsem o tom, že bych mu velice rád vydal některé jeho texty a verše. A je to reálné? Samozřejmě. Mám takové malé nakladatelstvíčko, které se jmenuje Klokočí a právě v něm by mohla taková sbírka vyjít. V jakém časovém horizontu? Pokud se s panem inženýrem Váňou domluvíme, mohlo by to být někdy na jaře příštího roku. Připravujete vy v nejližší době nějaké nové autorské počiny? Jistě. Na 29. listopad připravujeme v Semaforu premiéru hry, která ještě nemá název, ale je to fikce o setkání Stalina a Hitlera v době války. Co se týká knih, tak právě nyní vyšla knížka, která se jmenuje Člověčiny Stanislava Štěpky a průběžně vychází encyklopedie s názvem Sebrané spisy Jiřího Suchého. Měla by mít asi pětadvacet dílů, venku jsou zatím čtyři. Mám také malinkou filmovou společnůstku, jmenuje se Perplex a na příští léto chystáme takový zvláštní možná lehce ekologický film s názvem Zajatec lesa. Z čeho by si asi neměl člověk dělat legraci? Stanovit přesnou hranici zřejmě nelze. Humor má celou řadu kategorií,z nichž každá má mantinely někde jinde. A stejně tak každý člověk cítí onu pomyslnou laťku někde jinde. Já prostě vím, kam až mohu jít - jako autor i jako konzument. Domníváte se, že se humoru daří víc v období svobody, nebo v době útlaku? Rozhodně v době útlaku a český národ je tím pověstný, že se humorem vždycky bránil násilí a zesměšňoval to, co jej omezovalo - ať už si vzpomeneme na dobu komunistické totality, nacistické okupace, ale mohli bychom jít ještě mnohem dále do minulosti. Prostě humor byl a bude pro nás vždycky zbraní i útěchou. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 8.7.2000)
Na Poslední štaci k Váňům přijel také kmotr Jiří Suchý.
Příjemným překvapením pro návštěvníky posledního divadelního představení sezóny Kabaretu u Váňů byla účast pražského herce a mnohostranného autora Jiřího Suchého. Jako kmotr tohoto malého, ale činorodého souboru se čas od času přijíždí podívat na své kmotřence. Jejich repertoár tvoří z velké části právě hry Jiřího Suchého, který nic nenamítá k různým úpravám či doplňování vlastními pasážemi a písničkami. Také tentokrát byla na programu Suchého Poslední štace. "Jsou výborní a vždy, když slyším básničky a písničkové texty pana Váni, říkám si, jaká je to škoda, že je nezná širší veřejnost. Proto jsem s ním začal jednat o možnosti vydat jeho texty knižně," řekl nám mimo jiné J.Suchý o přestávce. Publikum pak navíc potěšil improvizovaným vystoupením s vtipným, velice osobitým vyprávěním a několika známými písničkami. (Hanka Hosnedlová, Českobudějovické listy 29.6.2000)
O jednom kabaretu, který má svou scénu ve sklepě a za kmotra Jiřího Suchého.
Kabaret, třebaže má v Čechách dlouholetou tradici, v posledních desetiletích musel tvrdě bojovat o přízeň diváka, ale i o požehnání zřizovatele a všudypřítomného oka nekompromisní cenzury. Zdálo se tedy, že revoluční samet prostře pod nohy tohoto žánru koberec boomu, ale rychlonohému úspěchu polámaly kosti vzedmuté vlny překotného převracení naruby všeho, co neslo sebemenší předrevoluční pečeť. Zmizela i ona příchuť zakázaného ovoce tajně podstrkovaného mezi výstupy a písničkami. A tak i starý dobrý kabaret začal postupně dostávat lekce americké barevné show. Ovšem zůstaly i trvalky, které se ubránili nejen tomuto nátěru, ale i ekonomickému presu, který dokázal některým divadelním spolkům elegantně zakroutit krkem. Mezi ně nepochybně patří i dnes čtyřčlenný soubor, operující na prknech českobudějovického Salónu u Váňů. Jeho zakladatelem, principálem a také majitelem upravených sklepních prostor, kde našlo zázemí nejen toto divadélko, je Eda Váňa. Společně s ním tuhle nelehkou káru táhne jeho žena Jiřina, dále pak muzikant a skladatel Jaroslav Peterka a Pavla Pourová. S divadle v krvi se většinou člověk už rodí, stejně jako třeba s barvou očí. Tenhle herecký gen v sobě Eda Váňa objevil už při vysokoškolských studiích ve stověžaté matičce Praze. Tehdejší studentské pokusy o estrádu byly možná oním prvním škrtnutím zapalovače, pod nímž se rozhořel aktivní "komediantský" ohýnek, na který Eda v průběhu let neustále přikládal. Hned v roce 1966 po návratu do Českých Budějovic se zapojil do Divadla pro 111, které tehdy vedl a režíroval Jiří Kejst. S Jardou Peterkou tenkrát zvítězili v autorském konkurzu na písničky pro pásmo s názvem Detektivní hystérie, ale uchytil se jako herec. Skupina Sinners, která s divadlem spolupracovala, totiž dávala přednost jinému stylu a písničky českobudějovické autorské dvojky označila za semaforské kuplety. "Ani nevíte, jak nás to tenkrát potěšilo," dodává Eda, vytrvalý příznivec Semaforu a Jiřího Suchého. Za dva roky nato, po sovětské "inetrnacionální pomoci," byl soubor při přípravě pořadu "Svět naruby patří nám" rozpuštěn, ale Eda se mezitím dostal do jiného spolku se stejným jménem, který vedl Antonín Bašta. Existence tohoto divadélka byla odměřena jedním rokem. Divadlo pro 111 ožilo do třetice v roce 1969, kdy je znovu založil Eda Váňa. První premiéra byla v únoru následujícího roku, jmenovala se Show pro 111, režíroval ji A.Bašta a kromě Edy se v ní o vzkříšení kabaretu v jihočeské metropoli pokoušeli Standa Kahuda, Jarda Kubín a zpěváci Jindra Švehlová a Jiří Janšta. Jenomže hra byla po první repríze stažena z repertoáru. Fúze D-111 s Daleko nejmenším divadlem, které působilo ve stejných prostorách kulturního domu, přinesla na jeviště Fuxova Hamleta IV. I ten se dočkal jediné reprízy a pak byl pro změnu zakázán, což paradoxně zavinila herecká účast Slováka Vlada Rohoně a nechtěná paralela s tehdejší politickou špičkou. Od zatčení na jevišti Vlada zachránilo opravdu jen to, že mohl prokázat svou slovenskou příslušnost. Inscenace Výtečníků, na níž se autorsky podílel i dnešní ministr kultury Pavel Dostál, si však vybojovala nejen řadu repríz, ale i festivalové úspěchy. S Baštovou režií a písničkami tandemu Váňa - Peterka se také zaskvěla Klicperova klasika Každý něco pro vlast a Když rozkvete akát od N.Vinnikova. K milníkům divadelních úspěchů patřila i účast na mezinárodním festivalu v rakouském Judenburgu a na Jiráskově Hronově, kam vedla cesta přes síto několika postupových kol. Třebaže všechny noviny včetně Tvorby přinesly recenze pochvalné, nepříznivá kritika v Rudém právu přidala k cejchu problémového souboru další černou nálepku. Vše, co se objevilo na jevišti, muselo být schváleno kulturní komisí a jinými metodickými orgány. Ideoví Cerberové režimu nepustili na prkna třeba hru Mlynář a jeho dítě jen proto, že by jevišti byly hřbitovní kříže. Je jasné, že se postupně vyvinula určitá, stále propilovávaná strategie. Předkládala se verze co nejsterilnější, která s počtem repríz košatěla a rozkvétala improvizacemi. A i staří klasici svými texty krásně nahrávali na smeč politické dvojsmyslnosti, kterou citlivé radary publika dokázaly zachytit a ocenit. "A hrálo se dál. Za pomyslným režijním pultem se postupně objevovali další profesionálové, především z Jihočeského divadla, jako Vladimír Janura, Standa Kopecký, Viktor Dokučajev nebo Milan Fridrich. Ale štěstí na tomto poli zkoušeli i členové souboru včetně mne," vzpomíná E.Váňa. A dodává, že nejúspěšnější hrou druhé poloviny 70. let byli Horníčkovi Dva muži v šachu, hraní čtyřiačtyřicetkrát. V roce 1982 oživila scénu kapela Zřídlo s Karlem Tampierem. Přibližně v té době se v souboru začaly rýsovat dvě skupiny - jednu představovali přívrženci činoherního interpretačního divadla a druhou pak vyznavači spíše kabaretního stylu s autorským podhoubím. Eda Váňa, který se pochopitelně zařadil do šuplíčku číslo dvě, k tomu říká: "Není to kabaret klasického typu, jako byla třeba Červená sedma nebo Rokoko, ale něco mezi kabaretem, revuí a muzikálem. Vlastně taková obdoba předscén Osvobozeného divadla, rozvedená do celovečerní podoby a zpestřená písničkami. Nejde tedy o příběh, ale o ztvárnění myšlenky, postoje. A autorské divadlo pak je metodou, jak tento postoj sdělit divákovi. Herci si hledají své uplatnění v prostoru vymezeném rolí prostřednictvím improvizací na danou předlohu. Režiséra v takových případech nahrazuje hrající principál a také - divák." Ke konkrétnímu odštěpení takto smýšlející části souboru došlo v roce 1988, ale ještě nějaký čas působila v D-111. Říkali si Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni. Sametová revoluce přihrála Edovi Váňovi uvolnění prostor v rodinné vile, odkud se odstěhovala školka a kde za podpory Arscentra vznikl v patře sálek s jevištěm. O něco později se divadlo přestěhovalo do stejně upravených sklepních prostor. A když byla v roce 1992 zrušena "zřizovatelská organizace," začalo Váňovo kabaretní sdružení fungovat už výhradně na vlastní triko. V novém prostředí se pak začalo stou reprízou Suchého Lexikonu pro zamilované, které se zúčastnil sám autor. Navíc se ochotně ujal kmotrovského postu. A nezůstalo jen u návštěvy jediné. Ostatně někteří členové souboru si zahráli také v Semaforu a hry Jiřího Suchého se pravidelně objevují i na jevišti u Váňů. Rovněž poslední dubnová premiéra a to Mé srdce je Zimmer frei, patří na konto tomuto autoru. A kdo ví, zda ze stejné dílny nebude i hra, jejíž název se zatím tají a která se teprve připravuje. "Počet zkoušek je minimální (8-10), většina práce na hře je pro nás takovým domácím cvičením. Hrajeme dvakrát do měsíce, jinak sál propůjčujeme na country pořady Honzy Bicana a jeho hostů, pro hudební večery Swing tria Avalon a podobně. Kromě toho se v prostorách kabaretu realizovalo asi půl druhé desítky výstav hlavně jihočeských kreslířů humoru, například Martenka, Kerlese, Hošťálka ... " Řada našich představení je tak zvaná civilka, takže kostýmy nepotřebujeme a pokud ano, tak si je půjčujeme od Divadla J.K.Tyla, se kterým máme výborné vztahy," dokresluje kabaretový principál systém. Pochvaluje si i prostředí s posezením nad sklenkou, které boří i onen zbytek bariér mezi jevištěm a hledištěm. A povzbuzující je i to, že třebaže skladba publika zahrnuje všechny věkové kategorie, v poslední době se prý výrazně omlazuje. A to je pro život kabaretu, ať je v Paříži nebo v Českých Budějovicích moc důležité. (Hanka Hosnedlová, Víkendové listy 22.5.1999)
S Toníkem Baštou odešlo ze světa i mnoho smíchu.
Jsou skutečnosti, se kterými se člověk vyrovnává i smiřuje těžko. Právě k takovým patří zpráva o úmrtí Antonína Bašty. Není možné nepřipomenout oblast v níž se Toník cítil zřejmě nejlépe a tou je zcela jistě amatérské divadlo. Tam jsou vlastně základy jeho profesionální dráhy kumštýřské. Byla to láska na celý život, neboť vedle pracovního úvazku v Malém a Jihočeském divadle téměř nikdy nepřestal s amatéry spolupracovat. Všichni ostatní divadlení amatéři jistě prominou, že tohle vzpomínání pochází z pohledu jeho domovského souboru D-111. Souboru, který v šedesátých letech spoluzakládal a s nímž přečkal dobré i zlé. Za tu dobu vychoval pro divadlo i pro život předlouhou řadu lidí. Spolehlivými prostředky mu k tomu byly v první řadě humor a lidskost. Nelze zapomenout na gagy čerpající z jeho tolik vyznávané přísné logiky. Vzpomínáme, jak orgány kdysi k tomu kompetentní, jsouce onoho času zřejmě v dobrém rozmaru, dovolily, aby D-111 mohlo jet na divadelní festival do Rakouska. Před touto cestou bylo nutno absolvovat poučení, jak se tam chovat a co nevyzradit. Odbývalo se v Praze na ministerstvu kultury. Stáli jsem tedy jednoho dopoledne na chodbě ministerstva a čekali, až budeme předvoláni, když vtom z jedné kanceláře vyšla úřednice a míjejíce nás, dotázala se: "Soudruzi, nevíte kolik je hodin?" Toník s vážnou tváří sáhl do kapsičky u vesty, vytáhl odtud dřevěné hodinky (ty nosíval často) a podle pravdy odpověděl: "Já mám za pět minut dvanáct." Úřednice zalapala po dechu, ale pak se rozesmála, protože situace byla odzbrojující a dotyčná zřejmě také měla smysl pro humor. Vzpomínám, jak jsme s Toníkem společně sedávali v hledištích před produkcemi různých amatérských divadel a jak to téměř vždy bývá, bylo slyšet v posledním chvatu před otevřením opony bouchání kladívka. Toník vždy poznamenal: "Teď si přitloukají vousy!" což prý mu říkával už jeho tatínek. Ti, kdož se zúčastňovali na inscenacích Déčka, staří, mladší i někteří z těch současných docela najmladších nezapomenou na báječnou atmosféru zkoušek, na jeho hlas (který nikdy nezvyšoval) a na chápající pohled od režisérského stolku, když se nedařilo. Těžko hledat druhého člověka s tak přirozenou autoritou. Připadá nám, že v těchto dnech odešlo ze světa spolu s Toníkem i značné množství blahodárného smíchu. Posledního dubna, v den, kdy se hrála v českobudějovickém Kabaretu u Váňů derniéra Horníčkových Dvou mužů v šachu v jeho režii, se konala i jeho derniéra životní. My, kteří jsme ho znali a strávili s ním a s divadlem velkou část života však budeme věřit a doufat, že se náhle někde u Černé věže zase objeví, pousměje se a určitě řekne nějaký vtip. V očích bude mít ten neopakovatelný veselý úsměv, který nejde na papír zaznamenat. V našem podvědomí, asi až do konce vlastních životů, poběží záznam širokoúhlého filmu s Antonínem Baštou v hlavní roli, se spoustou legrace, humanismu, člověčenství a láskyplného chápajícího pohledu na svět. Díky, Tondo, že jsi nás takovému vidění a chápání učil a naučil. (Jan Chad, Českobudějovické listy 14.5.1998)
Kabaretní Růžové sny tvrdí violoncello
Poněkud méně tradičně pojal Eduard Váňa poslední premiéru v Kabaretu u Váňů, když postavil nový program s názvem Růžové sny na folkové bázi. Sám se prezentuje jako autor vtipných epigramů a dalších textových vložek. Tím naplňuje podtitul programu "Trocha poezie někoho přizabije!" a demonstruje, že jde vskutku o poetické nocturné (slovo samo vysvětluje v jeho rozložení: noc-tur-né jako kráva v noci nikoliv). Z jeho poetického slovníku cizích slov zaujmou i další výklady slov, jako třeba kytara, neboli zatmelený papoušek a další slovní hříčky, vzbuzující v řadách diváků salvy smíchu. Ovšem tou nejdůležitější stránkou pořadu je ona hudební, kde vystupuje folkové duo Vik + Alen, tedy manželé Viktor a Alena Čechovi. Ti jsou divákům dobře známi z folkových pořadů, ale tady s nimi hraje ještě Marie Eiblová (mimochodem všichni jsou členy Jihočeského divadla) na violoncello. Právě její podíl na netradičním vyznění písniček je velký. V divácké reakci se to potvrdilo na orchestrálce - ústřední melodii Memmory z muzikálu Cats. Na další reprízu tohoto úspěšného pořadu, tentokráte v pořadí třetí, se diváci mohou těšit ve čtvrtek 12. února. (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy22.1.1998)
Jihočeši na scéně Semaforu
Do českobudějovického Kabaretu u Váňů se již naučila chodit převážně střední generace návštěvníků, kteří zde nalézají přesně ten druh humoru, který jinde postrádají. Koncem dubna se zde uskutečnila trochu utajeně premiéra místního souboru: hra inspirovaná textem Jiřího Suchého "Ach, ta láska nehezká" s podtitulem "Seminář o problémech erotiky v období přechodu (od socialismu ke kapitalismu) se strip-teasem navrch". Jako u většiny inscenací tohoto souboru jde o velmi volné naložení s textem semaforského klasika Jiřího Suchého, což je prezentováno autorem úpravy a režisérem Eduardem Váňou pomocí vlastních básní, písní a vložených textů. Na scéně se během večera objeví Eduard Váňa se svou tradiční slovní klauniádou, dobře mu v opozici sekunduje humorem nechtěného Jaroslav Peterka. Představení tentokrát dominuje svým výkonem Pavla Pourová, které stylizace do hubaté, leč naivní uklízečky vyloženě sedí. Součástí představení je i avízovaný striptýz, pojatý s humornou nadsázkou a to v dámském i pánském provedení. Soubor kabaretního sdružení se nereprezentuje jen na domácí scéně v Pabláskově ulici. Nedávno jej mohli spatřit i diváci v Praze, kde se zúčastnil na osobní pozvání Jiřího Suchého sté reprízy jeho hry Víkend s Krausovou. Vedle českobudějovických se zúčastnili zástupci dalších tří českých souborů, které mají tento titul na repertoáru. Po představení se všichni sešli na semaforském jevišti a Pavla Pourová byla vyzvána, aby zazpívala za doprovodu semaforského orchestru písničku z českobudějovické inscenace. Jiří Suchý to uvedl slovy: "Moje texty jim nejsou dost dobrý, tak si dělaj písničky svoje." To vše samozřejmě v žertu a dobré pohodě. (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 27.5.1997)
Nejen o Vynálezci korzetu
V Malém encyklopedickém slovníku je uvedeno, že kabaret je vtipný, často satirický program, v němž jsou spojeny hudební, zpěvní, recitační, taneční a scénické výstupy slovem konferenciéra. Podle této definice se snaží uvádět programy Eduard Váňa ve svém kabaretu, jediném v Českých Budějovicích. Dříve než otevřel Eduard Váňa svůj nynější kabaret, působil od roku 1966 v amatérském divadelním souboru D-111, v němž prosazoval tehdejší styl divadel malých forem, jako byl Semafor nebo Večerní Brno. Není tedy v divadelnictví žádným nováčkem, sám byl tehdy autorem vlastních her a scénických úprav jiných autorů. Tak tomu bylo až do roku 1990. Jeho přirozená touha dále v divadle pokračovat ho vedla k otevření vlastního kabaretu Salónu u Váňů, který zahájil 27. června 1991 pod patronací Arscentra a za účasti Jiřího Suchého. Prvními pořady byly "Večery jen tak tak," při kterých se každý večer uváděla premiéra kabaretního představení vždy s jinými účinkujícími. Hostovali tu mimo jiné Jiří Suchý a Marta Kubišová. V roce 1993 se kabaret přestěhoval do nových prostor a tím mohl rozšířit svůj repertoár o koncerty hudebních souborů, např. Písně zmrzlého dřevorubce Honzy Bicana, který zve ke spoluúčinkování další písničkáře a country skupiny, vystoupil zde i Ivo Jahelka. V současné době se u Váňů pořádají večery se swingovou hudbou. Také ve vlastním kabaretu působí E.Váňa jako autor, upravovatel, textař a příležitostný skladatel. Soubor kabaretu zůstává i nadále amatérský. Za dobu sedmi sezón uvedl 16 premiér, odehráno bylo 170 představení, z toho 45 na zájezdech. Dále se uskutečnilo 61 koncertů a 11 výstav. Včera byla v Kabaretu u Váňů reprízována hra Jiřího Suchého Vynálezce korzetu. Se souhlasem autora provedl E.Váňa různé úpravy pro potřebu svého divadla, např. textů a básní, které mají úzký vztah k lásce a erotice. Odehrávající se děj je "narušován" sólovými vstupy Jaroslava Peterky v roli inspicienta, který je také autorem hudby, kterou hraje na klavír. Mr. Kuplet, kterého představuje E.Váňa, se snaží v prostředí kabaretu získat dívku pro striptýzové vystoupení. Dvojroli zmíněné dívky a její matky hraje Jiřina Váňová a tu samozřejmě v závěru hry dubluje profesionální striptérka. O tom, že se v Kabaretu u Váňů obecenstvo dobře baví, dokazují všechna beznadějně vyprodaná představení. (Miroslav Procházka, Českobudějovické listy 11.4.1997)
Úsměvné návraty
Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni se ve čtvrtek prezentovalo v Kabaretu u Váňů novou premiérou. Byl to text Miroslava Horníčka Dva muži v šachu a spíše by se slušelo mluvit o obnovené premiéře. Ta první totiž spatřila světlo světa v roce 1977 a její režisér Antonín Bašta v ní spolupracoval většinou s těmi herci, které měl k dispozici i nyní. Byli to Jiřina Váňová, Eduard Váňa, Milena Kolářová a Jan Fischer. Letos k nim nově přibyli Pavla Pourová (alternující s M.Kolářovou) a s J.Fischerem alternující Jiří Havlín, host souboru. V této nejnovější inscenaci vypustil režisér postavu toulavého mnicha, což komornějšímu pojetí inscenace vůbec neublížilo. Naopak to poskytlo větší prostor tématu hry, o němž M.Horníček řekl, že "je o střetávání principu mužského a ženského". Vedle humoru však jde o i nadnesený patos důstojnického zupáctví a falešné hrdosti. Všechny herecké party v inscenaci, na které se bude divák upřímně bavit, jsou vyrovnané. Snad by se slušelo připomenout, že nová krev, kterou do souboru přinesl Jan Fischer, je určitě obohacením. Jeho schopnost lakonického až staccatovitého pointování, blížící se k brechtovským zcizujícím efektům, v jeho osobitém podání provokuje partnery ke zdolávání vyšší laťky. Nezbývá, než se těšit na silvestrovské představení, ve kterém se poprvé představí Jiří Havlín, jinak komik a kmenový člen českobudějovického souboru J.K.Tyl při JČE, a.s. (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 2.12.1996)
U Váňů je znovu otevřeno
Svoje jméno v paletě nabídky kulturních akcí v Českých Budějovicích si vydobyl Salón u Váňů, který byl od června uzavřen. Odchodem Otty Tesaře byla zrušena v.o.s. Studio u Váňů a soubor si opět hledá novou tvář. Je sympatické, že Salón nezmizel z povědomí diváků a již zítra opět uvítá své návštěvníky. Napoprvé se uskuteční jakási burza potenciálních účinkujících (pod názvem Grandminishow), kteří by měli v krátkých blocích představit své nabídkové programy. Následující týden po otevření, tedy 10. listopadu se uskuteční repríza loni premiérovaného Recitálku, kde vedle E.Váni vystoupí i jeho mnohaletý partner z D-111 Jaroslav Peterka a další. (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 3.11.1994)
Jiří Suchý u Váňů
Již dva roky má herecká společnost Studia u Váňů na repertoáru muzikál Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka Elektrická puma. V závěru minulého týdne se konala sezonní derniéra, které se zúčastnil také autor libreta a textů písní Jiří Suchý. Večer se uskutečnil díky sponzorství firmy Haišman ESO Ferda a vyznačoval se dobrou pohodou a zcela zaplněným sálem Salónu u Váňů. Bylo by dobře, kdyby toto herecké seskupení vydrželo pospolu neboť se v něm vzácně snoubí Váňova schopnost vnější buriánovské komiky grimas s dramatičtějším a citovějším projevem Otty Tesaře, to vše doplněno úsměvnou jevištní existencí Jiřiny Váňové. V Elektrické pumě dominuje výkon Edy Váni v Hašiš songu a Tesařův monolog Františka Bonda nad svrhnutím pumy. Diváci ocenili i improvizační nápady všech protagonistů. Druhá část večera patřila Jiřímu Suchému, který usedl na pomyslné křeslo pro hosta a odpovídal na dotazy z řad diváků. Připomněl, že Elektrickou pumu hráli v Semaforu asi 150x, což na seriálové divadlo není mnoho, zavzpomínal na předchůdce dnešních videoklipů - na televizní písničky s Janem Roháčem, nevyhnul se ani vzpomínkám na báječného člověka - Jiřího Šlitra. Jakýsi třetí blok tvořily písničky, když přítomný Jakub Šafr zasedl k piánu a s Jiřím Suchým si zazpívali písničky z Osvobozeného i starého Semaforu všichni diváci. Tím se zcela odbouraly hranice mezi jevištěm a hledištěm. (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 12.7.1994)
Hospůdka u Váňů
Příležitost prožít večer ve staropražské hospůdce, poslechnout si písničky ze staré Prahy a to všechno v Českých Budějovicích, poskytuje českobudějovický Salón u Váňů v pořadu Točte se, pardálové. Na malém pódiu vytvořil Otta Tesař pomocí jednoduchých rekvizit prostředí staropražské hospůdky. Při premiéře autor scénáře a zároveň režisér Eduard Váňa spolu s dalšími účinkujícími svými výkony nadchli obecenstvo tak, že si zazpívalo spolu s nimi v doprovodu harmonikáře Zdeňka Muroně. Komponovaný pořad ze staropražské hospůdky je mimo jiné provázen písničkami Karla Hašlera. K mluvenému slovu autor využil parafrází textů z dobových novinových článků, inzerátů a soudniček. Celý pořad je možné přenést ze Salónu u Váňů téměř kamkoliv - třeba do venkovských hospůdek nebo zahradních restaurací. (Miroslav Procházka, českobudějovické listy 29.3.1994)
U Váňů se slavilo
Když se slaví první narozeniny malého človíčka, bývá to vždycky důvod k rekapitulaci, dárkům, přípitkům či rituálu krájení dortu s jednou svíčkou. To vše nechybělo ani při úterním večeru minulý týden v Salónu u Váňů v českobudějovické Pabláskově ulici. Tam totiž v kabaretní vinárně sídlí soukromá herecká společnost Studio u Váňů, která připomněla plnému sálu své první narozeniny. I když oslava proběhla bez dudlíku, vše ostatní nechybělo. Ani vyřízený pozdrav od jednoho z kmotrů divadélka, Jiřího Suchého. Skoro tříhodinová show byla složena ze starších i novějších ukázek, říkadel, při nichž idváci dopředu odhadovali veršované pointy, z písniček, skečů, pohádek a dalších žánrů. Velký úspěch si odnesl host večera herec JD Petr Hanus, vzpomínající na své umělecké začátky i, bohužel málo frekventovaná členka souboru, Jitka Charyparová (jinak členka MD) s pěveckou i pohybovou kreací na velmi dobré úrovni. Po mnoha letech zasedl ke klavíru další host, dlouholetý partner Eduarda Váni - Jaroslav Peterka. Překvapením večera byla absence živého Karla Tampiera u piana, ten ovšem nemohl chybět, ale z hlediště vychutnával večer, postavený na jeho playbeckových nahrávkách. Nedílnou součástí večera byl i další zážitek z uměleckého světa, kterým je výstava eroticky laděných obrázků českobudějovického kreslíře Miloslava Martenka, namalovaných v posledních dvou letech. Následovat by měla vernisáž obrázků Jaroslava Kerlese, která bude součástí představení v první březnový čtvrtek. Svíčku na dortu zhasl a samu sladkost naporcoval Petr Hanus a my můžeme tuto zprávu zakončit přáním, aby si soubor Studia u Váňů své získané diváky udržel a nové našel. Při jeho představeních totiž, jak podotkl Sláva Martenek těsně po děkovačce, člověk zapomene na obvyklé problémy všedního dne a dostane novou vzpruhu a chuť žít život náš vezdejší. (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 17.2.1994)
Hrají tu divadlo sobě a lidem pro zábavu
Když jsem sledoval v televizi a v jiných mediích spor o pražskou kavárnu Slavii, jak rychle vzplál, tak rychle uhasl, vzpomněl jsem si na docela malou kavárničku v Českých Budějovicích - Salón u Váňů. Není na nejrušnější budějovické ulici, i když do středu města není daleko. Kavárna v suterénu dvoupatrové vily, která se již začala zapisovat do povědomí lidí má divadelní či kabaretní soubor. Duší souboru je Ing. Eduard Váňa. Pamětníci jej znají ještě z doby nedávno minulé, z Divadla pro 111 v Městském domě kultury. Jak se daří dnes souboru, kdy za vším se musí vidět jen peníze, a který byl vždy jen amatérský. O tom jsme si s inženýrem Váňou povídali před jedním představením. "Původní soubor D-111 se již dřív rozdělil a malá parta se nás dala dohromady v roce 1988. U nás v domě jsme začínali nejdříve v patře v roce 1991, pak se vybudovala v suterénu kavárnička a máme tedy působiště ve sklepě. Představení, respektive pořady jsou tu dvakrát týdně a to nejen našeho souboru, ale vystupují zde i písničkáři, country i jazzové kapely, máme tu výstavy kreslířů a ukazuje se, že taková symbióza kabaretního souboru a kavárny je dobrá. Začínají sem chodit celé party lidí, zadávají si kavárnu třeba na svá setkání bývalí maturanti. Protože v našem repertoáru máme i hry ze Semaforu je jakýmsi kmotrem už z dřívějších dob Jiří Suchý." Hry ze Semaforu - Šest žen, Elektrická puma, texty, vlastní tvorba ... Jenže může dnes třeba i amatérské umění, kultura dělaná jen pro své potěšení, být bez peněz? Studio u Váňů nehraje jen na své mateřské scéně, jezdí také na zájezdy. "Dnes nikdo nic nikomu zadarmo nedá. Pětkrát až šestkrát měsíčně jezdíme na vystoupení mimo České Budějovice a honorář? Ten odpovídá tomu, kolik si můžeme dovolit. Nejsme výděleční a někdy musíme sáhnout do vlastní kapsy dost hluboko, abychom kryli náklady. Máme samozřejmě i několik sponzorů, kteří si u nás zaplatí reklamu a my jim poskytujeme některé výhody v naší kavárně. K tomu jsme založili veřejmou obchodní společnost, ale naší výhodou je to, že nikoho to neživí. Máme každý své zaměstnání a v souboru děláme proto, že nás to baví, i když nás to někdy něco stojí. Stát nám dnes nic nedá, ale také na nás nemůže vydělat. Na druhé straně zase spolupracujeme s lidmi, kteří jsou ochotni i dnes něco udělat a nic za to nechtějí, a my jsme zase schopni udělat něco pro ně. Třeba dát zdarma prostor pro výstavu ..." V kavárně má soubor nejen prostor s jevištěm, ale dá se říct, že celé zázemí jako v kamenném divadle - šatnu, zvukovou kabinu, sklad kostýmů a rekvizit. Hlediště není velké a ti, co sem přijdou, se mohou cítit dobře. Ceny mírné, odpovídající kapsám návštěvníků, jen poslední pořad je trochu dražší - pozvat si na amatérskou scénu profesionální striptérku něco stojí. "Nejnovější pořad, který uvádíme jednou za měsíc, má název, který jsme si tak trochu vypůjčili z televize - Možná přijde i striptérka. Vracíme se s ním ke kabaretnímu divadlu, používáme stínovou hru, principy černého divadla, trochu napětí do poslední chvíle a nakonec překvapení. Přiznávám, že je to trochu komerční záležitost. Chceme se víc zapsat do povědomí lidí, aby se o nás vědělo, aby lidé poznali, kam mohou přijít pro trochu zábavy." Je 19,36 hodin. V kavárně Salón u Váňů se tlumí světlo, na malém jevišti se naopak rozsvěcuje, jak se to má a tak trochu i kočovná divadelní společnost začíná své další revuální představení. Co víte, možná, že právě dnes nepřijde kouzelník, ale striptérka. A když ne ona, tak se třeba na jevišti usadí zpívající právník Ivo Jahelka či Kapitán Kid se svou kytarou, nebo Marta Kubišová, která už také byla mezi hosty souboru. Přijdou jen proto, že chtějí fandit lidem, kteří se chtějí bavit po svém a zábavu rádi rozdávají i ostatním. Bez nároku na honorář, jen za dobrý pocit z něčeho, co dělají rádi. Čistě náhodou jsem o několik dní později sledoval v České televizi pořad Manéž Boleslava Polívky. Pořad čistě profesionální, zaštítěný čtyřmi velkými sponzory (bez toho by se asi už nedala vysílat ve státní televizi ani časomíra). Musím se přiznat, že v Salónu u Váňů jsem se bavil víc. Ne proto, že jsem čekal, jestli dnes přijde striptérka. Ten humor v malé kavárničce totiž nebolel ani neurážel, byl docela obyčejně lidský. To je dnes to nejvzácnější koření. Bez šmajdání po jevišti a umělých nosů. (JOE, Špígl 25.1.1994)
Možná přijde i striptérka
Českobudějovická kabaretní vinárna Salón u Váňů ohlašuje na tento čtvrtek premiétu; už její název - Možná přijde i striptérka - by mohl napovídat, že tentokrát zahrají inscenátoři na trošku jinou notu, než jaké v repertoáru tohoto kabaretu obvykle znějí. Ano i ne. Pořad je svým pojetím (včetně názvu) vlastně parafrází na televizní show Možná přijde i kouzelník, který se mimochodem ještě nikdy nedostavil (možná se ani dostavit neměl) a je otázkou i v případě striptérky, zda se objeví či nikoliv. (My to víme, ale neprozradíme). Salón u Váňů ani tentokrát neztrácí svou tvář, i když se tímto pořadem, podle slov Otty Tesaře, uchýlil k mírnému dobrodružství. Eroticky laděný pořad se stane součástí repertoáru, který po celý leden bude provázet výstava kresleného humoru Slávy Martenka. (ina, Českobudějovické listy 5.1.1994)
Nahota v Salónu u Váňů
Když dědeček dnešního majitele českobudějovické vily a zároveň herce zdejšího divadélka Edy Váni tady ve třiatřicátém zřizoval restauraci, ani ve snu ho nenapadlo, že se tu jednou bude hrát divadlo, natož, že ve vile budou vystavovat kreslíři souložících nahotinek. Přítomný šéfredaktor NEI HUMORU Josef Dřízhal prozradil ještě předtím, než pustil ke slovu předsedu NEI MUDr. Radima Uzla (byl tu i se svou paní), kdo tuto vernisáž dvacítky kreslířů magazínu NEI HUMOR vlastně spáchal. Jmenoval budějovického letce, vyznavače sportovců a kreslíře Slávu Martenka. Ten své konání zdůvodnil Expresu slovy: "Tahle oblast snese určitou nadsázku, nesmí však urážet a bez vulgarizmu je přístupná všem. Nemohl jsem přenést přes srdce, že první pokus o něco podobného skončil fiaskem. Objekt, kde měla být výstava, byl vedle kostela. Po vyhlášení výstavy museli kostel znovu vysvětit a výstava byla stažena. A tak jsme dnes tady." Myslel tím lidi, o kterých již byla řeč, i kreslíře Raka, Jenšovského, Bulínského, Kerlese, herce Ottu Tesaře, Eduarda Váňu, herečky Jiřinu Váňovou a Pavlu Pourovou. I přítomné dámy uznale hovořily o solidní profesionální úrovni dvou vystupujících aktivistek NEI. Dáváme za pravdu zdejšímu jedinému muzikantovi K.Tampierovi, který se svěřil Expresu: "Mnoho lidí se tomuto způsobu zábavy vyhýbá, protože si myslí, že je to trapné. To je možné jen v případě, když je to trapně prováděné. Dnes si ale přišli na své sprosťáci i intelektuálové." (František Hešík, Expres 5.11.1993)
Co takhle kabaret u Váňů?
Před 14 dny jsme informovali, že v Pabláskově ulici č. 6 (u nemocnice) zahajuje soukromá kabaretní vinárna Salón u Váňů. Ve čtvrtek večer se už soubor Studia u Váňů prezentoval novou premiérou, první v tomto novém prostoru. Již samotný název "Co takhle kabaret?" dává tušit, o jaký žánr to půjde. Trojice kabaretiérů - Otta Tesař, Jiřina a Eduard Váňovi s klavíristou Karlem Tampierem, roztáčí kolo humoru v mnoha rovinách. I když se v průběhu večera jako autoři objevují Jiří Suchý či Zdeněk Svěrák, přesto se většina textů narodila v dílně Ing. Váni. Jde o různé slovní hříčky, bonmoty a velký blok epigramů, podporující tvrzení, že tento žánr K.H.Borovského či satiriků 20. století u nás nevymizel. Písničky, šantánové skeče, naivistické veršíky i zpěv publika v erotickém morytátu o ztrátě panenského věnečku, to vše tvoří první polovinu večera. Po pauze k nemalému překvapení diváků nastoupí soubor ve svazácko-údernických kostýmech a s vážnou tváří prezentují poezii padesátých let a častušky ve stylu našeho tehdejšího ochránce. Sice k popukání, ale chvílemi člověka zamrazí při pomyšlení, že tomu tak někdy mohlo být doopravdy. Takže kabaret se vším všudy, útočící hlavně na divákovu bránici. A to není dnes málo, co říkáte? (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 20.5.1993)
Dnes večer startuje Salón u Váňů
Na mapě Českých Budějovic se objevila další rarita. V Pabláskově ulici č. 6 (mezi Vojenskou nemocnicí a hřištěm Dynama) zahajuje oficiálně dnes večer nová kabaretní vinárna Salón u Váňů. Možná, že pro některé z vás není toto pojmenování nové. V sezóně 91-92 se zde už hrálo, ale dnes jsou v bývalém hracím prostoru pulty a regály prodejny a divadlo si nové prostory doslova vydupalo - v témže domě, ale o patro níže, tedy v suterénu. Od první myšlenky až k dnešnímu otevření neuběhly ani tři čtvrtě roku. A kdo zde bude vystupovat? Název je opět nový - Studio u Váňů, které vzniklo z bývalého Studia pod sítí. Základem souboru, který má statut právnické osoby a je tudíž veřejně obchodní společností, jsou ing. Eduard Váňa a Otta Tesař, dalších asi deset spolupracovníků (herců i techniků) je najímáno na roli či inscenaci. První otevírací představení, ovšem jen pro zvané, se zde uskutečnilo právě před týdnem, 30. dubna. Dnešní slavnostní večer bude mít podobu jakéhosi kaleidoskopu, v němž uvidíte ukázky z repertoárových her Elektrická puma, Lexikon pro zamilované a Šest žen a vtipně zpracované video o budování nového prostoru se zastřešujícím názvem Večery jen tak tak. Jak z pojmenování vyplývá, půjde o večery, které by se měly objevovat 1x měsíčně. Každý čtvrtek od 19,30 bude k vidění některý kompletní repertoárový titul. Na 13. května je ohlášena nová premiéra Co takhle kabaret? Přejme tedy novému souboru Zlom vaz! (Stanislav Kopecký, Českobudějovické listy 6.5.1993)
Tingl tangl a Jen tak tak
Na počátku bylo ... samozřejmě doplníte, že slovo. Ano, vždyť slova, slůvka, slovíčka musí být řečena, má-li nastat nějaká dohoda. Má-li vůbec něco nastat. Tak tedy na počátku byl Salón u Váňů se svou kumštýřskou osobností Edou Váňou a Studio pod sítí, soukromá herecká společnost Otty Tesaře. Oba protagonisté se setkali, ze setkání se narodila Elektrická puma (představení s 50-ti reprízami) a úmluva, vyjádřená i právně, k dalším společným krokům. Trošku to zavání sňatkem z rozumu a konec konců, proč ne, když tandem směřuje k jednomu cíli: hrát a uvádět komediální žánr už ne bez střechy nad hlavou, ale se zázemím. To se právě nyní buduje v českobudějovické ulici Pabláskova, v suterénu domu, kde Salón u Váňů býval a zase bude. Do obnoveného a vylepšeného prostředí se herecká společnost Studio u Váňů chystá vstoupit s vyhraněným repertoárem. Bude mít několik podob. V první řadě se sem z improvizovaných jevišť a z ulice "přestěhuje" Elektrická puma, z nově nastudovaných titulů hra Šest žen. Z další tvorby Jiřího Suchého literární kabaret Lexikon pro dva, na léto se počítá s Tvrďákem (autoři Horníček, Kopecký). Díky osobním kontaktům E.Váni s J.Suchým i proto, že Suchého hra Elektrická puma, k jejímuž nastudování dal autorský souhlas, se povedla, slíbil pan Suchý, že bude studiu kmotrem. Budou-li zejména časové okolnosti příznivé, měl by přijet na zahajovací představení. Druhou podobu chtějí Tesař-Váňa modelovat klubem příznivců již řečeného žánru s názvem Tingl tangl a jít tím tak trochu v patách táborskému Jó, náš klubu, v němž už hráli Elektrickou pumu a kde by měli letos znovu hostovat s Lexikonem pro zamilované. Ještě to není všechno. Jednou za měsíc v pořadu nazvaném Večer jen tak tak by se měl objevit nějaký zajímavý host; účast přislíbila například Marta Kubišová. Konečně tahy štětcem na profilu Studia u Váňů budou malovat kabaretní věčery s názvem Co takhle kabaret? "Vy si tedy nekladete malé cíle," podotkla jsem na adresu těch dvou, co je svedla dohromady "puma". Co na to odvětili, je nasnadě. (ina, Českobudějovické listy 24.3.1993)
Šašků je dost, klaunů je málo!
Říká se, že humor je koření života; že smích prodlužuje věk; že sranda musí být, kdyby na chleba nebylo. To všechno je nejspíš pravda. Pak musí být také někdo, kdo smích a srandu umí dělat. Pan Werich říkával: Šašků je dost, klaunů je málo. Zdá se, že českobudějovická herecká společnost zvládá jedno i druhé. dělat legraci neboli psinu (vyjádřeno opět slovy J.Wericha) i předvést výkon hodný slova klauniáda. Dělat semaforské věci chce kus kuráže. A nejen jí. Nemá-li hra ztratit to, co do ní autor vložil, tedy původní myšlenku a nemá-li utrpět způsob jejího vyjádření, musí být zásahy do textu citlivé. Aby mohly být citlivé, nutně zde musí nastat myšlenkové a citové souznění mezi autorem a novými inscenátory. A to se myslím Studiu podařilo. V Elektrické pumě hrají tři herci (ne nadarmo nese hra podtitul Nevýpravný muzikál pro tři klauny a fantazii diváka); Otta Tesař, majitel společnosti a její šéf v jedné osobě, Eduard Váňa a Jiřina Váňová (alternují Štěpánka Hrušková a Šárka Příhodová). Premiéru hry a několik repríz hrálo Studio v jiném obsazení. Čas ukázal, jak nutný je vývoj. Dospěl až k dnešní všestranně prospěšné spolupráci obou mužských protagonistů Tesaře a Váni. Elektrickou pumu může divák vnímat různě. Jako hru o svědomí, jemuž otvírá past absolutní moc, nebo jako úžasnou zábavu či jako parodii na filmové bondiády se supermannem 007. A nebo jako syntézu všech tří pohledů. (Ivana Píhová, Jihočeská pravda 8.8.1992)
Strýček Váňa
Strýčka Váňu (civilním jménem Eduard Váňa, zakladatel a hybná páka Volného kabaretního sdružení Třetí dech strýčka Váni, dnes podnikatel v Salónu u Váňů), jsem potkal na ulici, kterak si za chůze přeříkává vlastní texty. Na otázku: "Jak se ti soukromě podniká v kultuře?" odpovídá takto: "Výborně ... teď ale vážně. Nepodnikám zcela soukromě, mám zřizovatele Ars centrum. Na druhé straně jest pravdou, že jsem vlastníma rukama postavil divadlo. To bys nevěřil, co všechno se dá přeříznout pilkou ocaskou. Také bych měl říct, že divadlo je vlastně vinárnička, zkrátka takový salón. I když postup při zřizování byl opačný nežli je teď zvykem, že si totiž každé divadlo otevírá hospodu, aby si přivydělalo. My jsme si z hospody udělali divadlo, abychom si prodělali. Přijď, pomoci prodělat, je to v našem domě, Pabláskova 6. A co druhá otázka: "Čím vám může pomoci Úřad města?" "Pro začátek by stačilo, kdyby nám podnikání alespoň neztěžoval. Například v našem případě, hned vedle salónu máme dvě prázdné místnosti, ketré jsou bez nájemníka a které bychom rádi využili, ale jsou v bytovém fondu. Žádal jsem o jejich vyjmutí, leč bytový odbor žádost zamítl. Přitom jde o můj vlastní barák a nikdo by o byt nepřišel. Takže tady bych pomoc bral." (Aleš Pešta, Českobudějovické noviny 1.11.1991)
Nejmenší v Evropě
V době, kdy nejedno divadlo přemýšlí, jak si pořídit bufet, bistro, snack či nejlépe celou hospodu, je sympatické, že v Č.Budějovicích vzniká naopak z jedné bývalé hospody něco jako divadlo - prý nejmenší v celé Evropě. On to vlastně bude spíš kabaret a pod označením "Salón u Váňů" ho najdeme v Pabláskově ulici (poblíž nemocnice). Zahajuje svou činnost jednak přičiněním majitele objektu pana Eduarda Váni a jednak českobudějovického Arscentra. V případě E.Váni jde o téhož Váňu, kterého českobudějovická kulturní veřejnost vídala v D-111, později tamtéž v souboru Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni. Při prvém večeru 27. června se v Salónu u Váňů radovalo ze života, z divadla a pěkných písniček při 100. repríze Lexikonu pro zamilované a jeho různých dodatcích několik desítek šťastlivců, klterým se podařilo sehnat lístky či známé. Navzdory průtrži mračen se dostavil i úplně suchý Jiří Suchý aby zaujal svým vyprávěním. Neméně však ten večer zaujal portrét dědečka Váni s vousisky zakroucenými jako závodní bicykl, zdobící místnost. Filozofický klid v očích tohoto hostinského naznačuje, že možná viděl daleko dopředu. Hospodu mu časem bolševici sebrali, sběrnu surovin a posléze mateřskou školku z ní udělali, ale on by dnes se stejným výrazem mohl prohlásit to, co moudří muži občas prohlašují: "A přece se točí!" (as, Jihočeská pravda 10.7.1991)
Jak se chytá druhý dech
Ačkoliv jsem téměř pětadvacet let hrál ve vícero souborech, vždy jsem byl veden myšlenkou navázat v jihočeských podmínkách na práci Osvobozeného divadla a Semaforu, pokusit se o hudební divadlo kabaretního či revuálního typu, které zde evidentně chybělo. Věrnost této dramaturgii jsem zachovával i v dobách, ve kterých to nebylo příliš rádo oficiálně viděno. Pominu první, spíše estrádní pokusy již na VŠZ v Praze a přenesu se přímo na prkna Divadla pro 111 v Českých Budějovicích, které vedl a režíroval tehdejší ředitel Parku kultury a oddechu dr. Jiří Kejst. To se psal rok 1966 a my (O.Krásná, J.Kůrka, M.Lukšal, Z.Reban, V.Teml a další, zpívala J.Klabouchová a hrála skupina Sinners) uvedli 2. června "Detektivní hystérii," takové pásmo scének s krimitématikou, doplněné písničkami. A právě jako potenciální autoři těch písniček jsme se s J.Peterkou přihlásili do konkurzu. Přihlásili a zvítězili (jiní autoři se tehdy nedostavili), jenže ouha; skupina, která v pořadu měla vyhrávat, holdovala spíše anglo-americké provenienci a výsledky našeho snažení označila za takzvané semaforské kuplety - jak nás to tenkrát potěšilo! Takže z písniček nebylo nic, ale já se uchytil jako "herec" (těch se tehdy dostavilo také málo). Soubor neměl dlouhého trvání. V druhé polovině roku 1968 byl při přípravě pořadu "Svět naruby patří nám" rozpuštěn. Mezitím jsem se ale dostal do jiného spolku téhož jména (D-111), který vedl A.Bašta a tam již v roce 1967 vytvořil velice zapomenutelnou postavu v Ionescově "Plešaté zpěvačce". I tento soubor záhy nato přestal existovat a tak jsem roku 1969 založil Divadlo pro 111 do třetice. První premiéra "Show pro 111" se uskutečnila 17.2.1970. V režii A.Bašty se o vzkříšení kabaretu v Českých Budějovicích pokoušela trojice S.Kahuda, J.Kubín a E.Váňa za podpory zpěváků J.Švehlové a J.Janšty. Pořad se dočkal jedné reprízy a byl z repertoáru úspěšně stažen. Mezitím došlo k fúzi D-111 s Daleko nejmenším divadlem, které působilo v těchže prostorách a záhy na to spatřil světlo reflektorů Fuxův "Hamlet IV." - ten byl po první repríze pro změnu zakázán a na nás padl první stín nedůvěry oficiálních míst, který se za námi táhl ještě dlouhá léta. Další inscenace ("Výtečníci" P.Dostála a R.Pogody) však již zaznamenala i festivalové úspěchy a zvýšený počet repríz. K divácky i festivalově nejúspěšnějším hrám první poloviny sedmdesátých let patřily hudební komedie podle V.K.Klicpery ("Každý něco pro vlast" - hráno 23x) a N.Vinnikova ("Když rozkvete akát" - hráno 16x), obě s režijním rukopisem A.Bašty a s našimi vlastními písničkami (texty E.Váňa, hudba J.Peterka). Bohužel 18. srpna 1973 otiskl V.Hrouda v Rudém právu recenzi 43. Jiráskova Hronova, kde o nás mimo jiné napsal: "... Bohužel ze sovětského autora zůstala jen základní zápletka. Autor by hru nepoznal. ... Soubor je složen z mladých amatérů. To však je a především režiséra neomlouvá, aby si dovolili takové zjednodušení a pokřivení hry, s jakým přijeli do Hronova. ... Opravdu podivná praxe, když se soubor kryje za jméno sovětského autora. Ukazuje to na neserióznost inscenátorů. Stejně "pozoruhodně" se však projevilo i hodnocení v Zemědělských novinách, kde recenzent bůhvíproč právě tuto hru vyzdvihl jako nejlepší." K tomu bych dodal jen to, že k postupu na Hronov bylo třeba vyhrát krajský festival v Třeboni, mezikrajový v Krnově a dále, že nejenom Zemědělské noviny, ale i Práce, Lidová demokracie, Mladá fronta, Učitelské noviny a dokonce i Tvorba přinesly recenze velmi pochvalné. Přesto to tehdy vypadalo nejen na zákaz hry, ale celého divadla. Ke stínům z minulosti přibyla trvalá nálepka problémového souboru. Ale dost o tom. Nedali jsme se odradit a hráli dál. Za pomyslným režijním pultem se začali postupně objevovat i další profesionálové, především z Jihočekého divadla (V.Janura, S.Kopecký, V.Dokučajev a M.Fridrich). Byly podniknuty i první režijní pokusy z vlastních řad (E.Váňa, K.Šlejhar, J.Šanda). Nejúspěšnějšími inscenacemi druhé poloviny sedmdesátých let se staly "Dva muži v šachu" Miroslava Horníčka (hráni 44x) a Arbuzovova "Irkutská historie" (hrána 19x), obě za režijního vedení A.Bašty. Od roku 1982 se datuje stálá spolupráce s kapelou Zřídlo (vedoucí K.Tampier), která se stává spolehlivou páteří všech našich hudebních pořadů. Přibližně od této doby se soubor D-111 začíná stále výrazněji rozdělovat na skupinu vyznávající spíše činoherní interpretační divadlo a skupinu tíhnoucí k autorskému divadlu kabaretního typu. Aby nedošlo ke zbytečným omylům, měl bych vysvětlit, co mám na mysli, když mluvím o kabaretu a autorském divadle. Žánr, kterému se někteří z nás upsali nemá (pokud víme) vlastní vhodné pojmenování. Pro jednoduchost jej nazýváme kabaretem. Bujel v D-111 už od dob jeho založení, od první premiéry "Show pro 111" přes "Důvěrné horrory," "Šapitó je nabito," "Bylo nebylo," "Klaunův smích," "Tmavomodrého motýla" až po "Lexikon chorob duševních" či "Předraženého zajíce". Není to však kabaret v pravém slova smyslu, jak jej provozovala Červená sedma, Lucerna nebo Rokoko. V našem případě se jedná o jakousi inovovanou formu kabaretu, nebo chcete-li kabaret trochu jinak. Ale také revue trochu jinak či muzikál úplně jinak. Je to vlastně obdoba předscén Osvobozeného divadla, rozvedená do celovečerní podoby a obohacená písničkami. Nejde tedy o příběh, ale o situaci, myšlenku, postoj. A "autorské divadlo" chápeme jako nepřesné označení pro metodu, jak onen postoj sdělit divákovi. V "autorském divadle" je každý strůjcem své role. Nejde tedy ani tak o autorství hry ve smyslu textu (i když i to je možné), ale o autorství hry ve smyslu hraní. Při zkouškách si pak každý sám a za pomoci ostatních hledá uplatnění v rolí vymezeném prostoru prostřednictvím inprovizovaných variací na danou předlohu. Zřekli jsme se tradiční funkce režiséra, který pomáhá hercům z pohledu diváka. Nahradil jej hrající "principálů a skutečný divák. Vzhledem ke krátké zkoušecí době (8-12 zkoušek) přichází inscenace před diváka nezafixovaná a tím do značné míry otevřená podnětům z hlediště. Každé představení je pak pokračováním zkoušek, kde nepovedené je průběžně odstraňováno, úspěšné fixováno a nové hledáno, kde divák převzal funkci režiséra a svými reakcemi (smíchem, potleskem, posupným mlčením, pískotem atp.) vede účinkující po té krkolomné a nekonečné cestě hledání výsledného tvaru. Není to putování lehké, leč dobrodružné a přitažlivé od první zkoušky po derniéru. Nejúspěšnějšími inscenacemi osmdesátých let se stal "Lexikon pro zamilované" dle nevydané knížky J.Suchého (hrán 102x), "Tmavomodrý motýl" E.Váni (hrán 47x) a "Ostrov Dynamit" dvojice V+W (hrán 46x) - to vše v produkci E.Váni. V červnu 1988 se od Divadla pro 111 odštěpilo Volné kabaretní sdružení Druhý dech strýčka Váni. Jedním z hlavních důvodů byla touha dělat divadlo, které má svou vůni, svou poetiku, což v rámci stávajícího souboru nebylo dost dobře možné. Různorodá dramaturgie, kterou jsme sice eufemisticky nazývali pestrostí, leč v praxi to mělo za následek častou dezorientaci diváků. Napomáhala tomu i spolupráce s řadou režisérů, z nichž většina byla vyhraněnými uměleckými osobnostmi a tak každý vedl soubor poněkud jiným směrem. Když jsem tedy po devatenácti letech opouštěl Divadlo pro 111, mělo toto za sebou 46 premiér, 770 představení - z toho 227 zájezdových na 67 místech v ČSR a 2 v zahraničí (Rakousko, Polsko) a dále plodnou spolupráci s Jonáš klubem, která nám vynesla i několik atraktivních zájezdů do Prahy a spolupráci s celou řadou zajímavých osobností (P.Bošek, J.Burian, I.Jahelka, S.Janoušek, bratři Justové, P.Sedláček, J.Suchý, V.Špicnerová, A.Ulm, I.Vyskočil a mnozí další). Během dvouletého působení jsme pod hlavičkou Volného kabaretního sdružení Druhý dech strýčka Váni odehráli 73 představení a dopracovali se ke 3 premiérám: V+W "Vždy s úsměvem" - nevýpravná revue o klaunech a pro klauny s hudbou J.Ježka; J.Suchý "Šest žen" - pseudohistorická revue o Jindřichu VIII., plná tak jemného humoru,že jej sotva postřehnete, s písničkami K.Tampiera a E.Váni a konečně kabaretní koláž s doteky historie a písničkami padesátých let "Pochodééém-stát!". Mimo to jsme pro KS Hroznová připravili šest dílů seriálu pod souhrnným názvem "Druhý dech páteční noci aneb Druhý dech komu čemu!?" Jednotlivé díly byly věnovány J.Ježkovi (Život je jen náhoda), J.Šlitrovi (Jó, to jsem ještě žil), oblasti country and westernu (Nad Bobří řekou), Voskovci a Werichovi (Pochod plebejců), V.Burianovi (Když Burian řádil) a M.Kubišové (Všechny bolesti utiší láska). A budoucnost? Kdo ví? Nová doba přinese nové otázky a snad i nové odpovědi. (Eduard Váňa, Jihočeská revue č. 1, 1991)